Zatímco dříve bylo běžné, že se lidé vyššího věku změn báli, nyní jsme svědky opačného jevu. Šedesátnice navazují nové vztahy, padesátníci mají děti s třicátnicemi, lidé těsně před penzí začínají podnikat. Někomu to prospěje, někoho to srazí na dno.
Žijeme v době, která lidi ke změnám nutí. Kdo v šedesáti řekne, že jeho plán do budoucna spočívá ve snaze dožít do penze ve stejné práci a pak se odstěhovat na chalupu, je považován za nemoderního starého mrzouta. Kdo naopak v šedesáti udělá razantní životní změnu, je obdivován. Obyčejný, běžný život dnes není v módě. Ale pozor, psychologové čím dál častěji mluví o tom, že touha po zajímavém a vzrušujícím životě způsobuje mnoha lidem pořádně horké chvilky.
Pětapadesátiletá Marcela se před pěti lety rozvedla. „Můj manžel byl typ muže, který už od života nic nečekal. Naše manželství nebylo špatné. Bylo prostě nudné. Jenže mně došlo, že je poněkud brzy žít v padesáti mezi nudnou prací, uklízením domku a večerním sezením u televize. Podlehla jsem všem těm radám v časopise, že žena je v padesáti mladá, že si má nechat udělat plastiky a vyrazit do života. Chtěla jsem cestovat, toužila jsem po obdivu, no ano, přiznávám, toužila jsem po lásce,“ vypráví. S manželem se rozvedli. Marcela mu nechala domek, on jí dal peníze na garsonku v centru města. Marcela nechala práce úřednice a šla pracovat do obchodu své kamarádky. Líbilo se jí, že je mezi lidmi, že prodává hezké oblečení, komunikuje se zákazníky. Zkrátka její život se naprosto změnil k lepšímu. Kamarádka se po pěti letech rozhodla obchod zavřít. Odstěhovala se, podnikáním už byla unavená. Marcela přišla o práci. Cítí se být sama. Vztahy s dvěma muži, které během pěti let navázala, nestály za moc. Na cestování a zábavu teď právě nemá peníze.
„To, co jsem udělala, byl neuvážený životní kotrmelec. Navíc mám ještě zdravotní problémy, protože jsem s novým partnerem začala jezdit na kole. Jenže jsem na to nebyla zvyklá. Ale chtěla jsem se mu vyrovnat, takže jsem to trošku přehnala. Několikrát jsem upadla a teď se mi to vrací v podobě různých potíží,“ vypráví.
Změna jako strach ze stáří
Psychologové často touhu udělat v druhé polovině života nějakou razantní změnu připisují strachu ze stárnutí. Myslíme si, že když začneme jezdit na kolečkových bruslích nebo si najdeme nového partnera, omládneme.
„Strach ze stáří je důsledkem nezpracovaného života,“ říká psycholog Jeroným Klimeš. A pokračuje: „Problém je v tom, že lidé podléhají nejrůznějším návodům na to, jak být šťastní, jak prožít šťastný život. Často jsou založené na tom, že se máme vyhýbat všemu co je nepříjemné. Výsledkem je, že dělají rychlé, často unáhlené kroky. Jenže tím, že se všemu nepříjemnému vyhneme, ke štěstí nedojdeme. Když se vyhýbáme zubaři, také tím nedocílíme, že nás zub přestane bolet. Přílišné očekávání štěstí a vyhýbání se věcem nepříjemným vede ke zmaru.“ „Vykašli se na to, jsi mladá, najdeš si lepší práci.“
Tu větu slýchávala padesátiletá Kamila velmi často od svých kamarádek. Dělala sekretářku šéfovi, který byl dost náročný pedant. V jednapadesáti si našla jiné místo a dala výpověď. Její šéf byl překvapený. Pozval ji na kávu, vyptával se jí, proč se tak rozhodla.
„Mělo to pro mě být varováním. Byl příjemný a opravdu se upřímně zajímal, proč odcházím. Řekl, že byl se mnou velmi spokojený, protože jsem pečlivá a on si na pečlivost potrpí. Ptal se, jaký byl šéf. Vlastně mi v tu chvíli byl poprvé sympatický. Došlo mi, že je prostě taková povaha, že se mi nepříjemný jen zdál, že se tak chová ke všem. Jenže hrdost mi nedovolila vzít výpověď zpátky,“ vypráví.
V nové práci je ještě více nespokojená. Je v kolektivu mladých lidí a má dojem, že si s nimi nemá co říct. „Oni se domlouvají, že po práci někam vyrazí, ale mně neřeknou, ať jdu s nimi. Ani bych nešla. Ale zároveň mi tím nevědomky dávají najevo, že jsem stará, že mezi ně nepatřím. Takže si odbudu své a jdu domů a jsem tam, kde jsem byla. Nejsem šťastná,“ vypráví. Její matka se jí směje a říká, že nechápe, proč by člověk měl být v práci šťastný. Celý život pracovala v těžkém průmyslu a říká, že se každý den těšila, až pracovní den skončí. „Vy pořád mluvíte o štěstí, ale v životě jsou jen chvíle štěstí, ne permanentní nikdy nekončící štěstí,“ říká dceři i vnukům.
Výjimečnost je výjimečná
Nespokojenost a touha po štěstí. To jsou hlavní příčiny, které vedou k tomu, že se lidé odhodlají k nějaké velké životní změně. Jsou takoví, kterým se změna opravdu povedla a vedou nový, lepší život. Znovu se zamilovali, našli si práci, která je naplňuje, naučili se něco nového, získali nové přátele, nové koníčky. Mají pocit, že po letech přežívání znovu žijí. Jsou však i takoví, kteří si uvědomují, že změna byla unáhlená, nepromyšlená.
„Všichni si myslíme, že každý z nás by měl žít výjimečný život. Ale tak to není. Podle Gaussovy křivky většina z nás není výjimečná, i když si myslí, že ano. Jsme někde kolem průměru. Lidé by si měli uvědomit, že výjimečnost je výjimečná,“ říká Tomáš Studeník, který radí podnikům v oblasti inovací a pořádá akce zvané Fuck up Nights, na kterých si lidé vyprávějí o svých neúspěších, o tom, co se jim v životě nepovedlo. Myslí si, že hodně lidí nyní podléhá sociálním sítím a médiím, které se snaží vzbudit dojem, že je třeba dělat životní změny, žít výjimečné životy, být neustále šťastni „Na sociální sítě si lidé nedávají momenty všednosti. Dávají tam snímky, na kterých rodina vypadá šťastně, jenže ve skutečnosti je ta rodina třeba rozhádaná, její členové si lezou na nervy. Jenže člověk tam vidí ten naaranžovaný okamžik štěstí a říká si: Proč taky nemám tak krásný úspěšný život, takové štěstí?“ vysvětluje.
Psychologové tvrdí, že zklidnění a vyrovnání se se svým způsobem života velmi často přichází až v hodně vysokém věku. Zatímco dříve měli lidé ve věku kolem padesátky pocit, že už ve svém životě nic měnit nemohou, nyní tento pocit lidé získávají často až po sedmdesátce a mnohdy i později.
Důkazem čehož budiž pětasedmdesátiletá Jana z Ostravska, která si nedávno podala inzerát, ve kterém hledá přítele, ideálně o deset let mladšího.
„Zbláznila jsi se?“ ptají se jí kamarádky.
„Ne. Chci ještě něco pěkného zažít. Kdybych si našla muže stejně starého, určitě to bude nemocný mrzout. V pětašedesáti je šance, že ještě bude chtít něco prožít, že touží po změně. Klidně ho pozvu na dovolenou k moři, když bude za to stát. Zaplatím to, chci si ještě užít pocitu, kdy večeřím s mužem, kdy spolu večer jdeme po pláži.“
„Jsi úplně pitomá.“
„Možná. Ale ty jsi taky začala v šedesáti jezdit na kolečkových bruslích a děti ti říkaly, že jsi pitomá. Já prostě chci zkusit ještě jednu razantní změnu, ještě jeden životní kotrmelec, i kdyby měl být pořádně rychlý a krátký.“
