Současné děti si už o Vánocích ani nepamatují, co dostaly o těch loňských. Mnohé mají stovky plyšáků, panenek, supermoderních her, které je baví jen pár dnů či týdnů.
Čím dál více rodičů se proto rozhoduje, že kupování hraček omezí. Bohužel se mnohdy v rodinách setkávají s nepochopením, protože babičky a dědové, tetičky a strýcové a další příbuzní chtějí své malé miláčky obdarovat za každou cenu. Je to logické a přirozené, jenže v mnoha rodinách je už hraček tolik, že to rozvoji dětské osobnosti podle psychologů škodí.
Jedna průzkumná agentura nyní provedla průzkum pro velká hračkářství, aby zmapovala, jaké v tomto směru budou letošní Vánoce. Vyplynulo z něj, že téměř třetina Čechů plánuje svých dětem darovat šest a více kusů hraček. Objeví se v naprosté většině českých rodin pod vánočním stromkem. Nejčastěji lidé plánují utratit za hračky tři tisíce, ale čtrnáct procent rodičů více než pět tisíc korun.
Průzkum však ukázal zajímavou věc. A sice, jak hodně se liší přístup k hračkám u současných dětí a u jejich rodičů, když byli malí. Přesněji, odlišná je doba, po kterou hračka děti bavila. Třetina rodičů tvrdí, že si s hračkou hráli dva roky a více, další třetina uváděla, že rok až dva. Ovšem své děti označili všichni za daleko náročnější, hračka je podle nich zabaví na měsíc, v lepším případě na čtvrt roku.
„Můj vnuk má tři velké náklaďáky, traktor, čtyři velké stavebnice a asi padesát plyšáků. Když jsem byl u něj nedávno v pokojíčku, nejvíce si hrál s pokličkou, kterou vzal mámě v kuchyni. Já do ni bušil vařečkou, on vařečku nadšeně pokličkou odrážel. Tak jsem si říkal, jestli ty desítky tisíc vynaložené na hračky, nejsou naprosté vyhazování peněz, když vlastně zabrala poklička a vařecha,“ přemítá jednašedesátiletý Vilém, který se nedávno ptal snachy, co mám vnukovi koupit k Vánocům. „Překvapilo mě, že snacha řekla, že vyhlásili hračkám stop stav. Prý jich několik chtěli odnést do dětského domova, ale i tam jim řekli, že už jsou hračkami zavaleni. Tak teď nevím. Něco bych mu rád koupil, ale mám zákaz kupovat hračky,“ dodává.
Podobná situace se odehrává v další rodině. Pětašedesátiletá Marcela oznámila synovi, že letos vnučkám nedá nic pod stromeček. Že by je místo dalších zbytečných plyšáků raději vzala ven na výlet, koupila jim něco v cukrárně, vymyslela pro ně nějaký program, například jízdu parníkem po Vltavě. „Syn je nadšený. Říkal, že mě chtěl poprosit, ať hlavně nekupuju nic plyšového, že už jsou ze všech těch potvor, kterými je rodina zavaluje, zoufalí. Jenže já už vím, že druhá babička už má připraveného pro každou vnučku velkého chlupatého medvěda,“ vypráví Marcela.
„Rodiče a prarodiče před Vánoci často říkají: Co mu mu dáme, vždyť všechno má. Je to často ukázka toho, že si sami uvědomují, že dítě už má hraček příliš mnoho, ale zároveň mu zase sami další koupí,“ upozorňuje psycholožka Pavla Koutská. „Často se to projevuje tak, že si dítě hračky po chvíli nevšímá, někdy i tak, že se k ní chová agresivně. A také tak, že by si dítě třeba vůbec nevšimlo, kdybyste mu z pokojíčku čtvrtinu nebo polovinu hraček prostě odnesli,“ dodává.
Dítě si totiž velmi často oblíbí jednu nebo dvě hračky. Všichni znají případy, kdy sebou nosí plyšáka nebo panenku, která je časem pořádně opotřebovaná, špinavá, ale dítě ji nechce dát s ruky, bere si ji do postýlky, chce ji všude sebou. Ale když těch panenek nebo plyšáků má padesát, rozhodně s nimi všemi nespí, všechny si sebou nenosí.
Trend nahrazování hraček zážitky proto proniká do čím dál více rodin. Podobně jako před časem pronikl do životů dospělých. Rozdíl je v tom, že dospělý šedesátiletý člověk umí říct dětem: Nekupujte mi další papuče a další flašku, raději bych jel do lázní nebo zkusil něco, co jsem v životě nedělal. Potíž je v tom, že malé dítě to říct neumí. Ale možná by bylo raději, kdyby s babičkou či dědečkem něco zajímavého a vzrušujícího prožilo, než kdyby o Vánocích přitáhli dalšího plyšového lachtana.
