Předpokládám, že už víte, kde letos strávíte Vánoce. Takže kde budete?
Dokud děti bydlí u nás, snažíme se být vždycky s rodinou doma. Pokaždé pozveme jednu z maminek, mojí nebo Eriky, nebo obě dvě. Takže máme doma vždycky někoho dalšího.
Vy sám jste nikdy nestrávil Vánoce v cizině?
A jó, to mi úplně vypadlo, že když jsem byl v Austrálii nebo v Dominikánské republice, tak to bylo na Vánoce. Je hodně vtipné slavit Vánoce v Austrálii, když je všude Ježíšek nebo Santa Claus, a přitom je čtyřicet stupňů.
A co Silvestr? Zažil jste v cizině takový, že na něj nikdy nezapomenete?
V Austrálii se za námi hrnul tajfun a likvidoval města, která už jsme navštívili. Místní lidé se nás ujali a chovali se k nám hrozně hezky. Pamatuju si, že jsme jedli obrovské raky. A jak se blížil tajfun, tak jeden z těch lidí říkal, že on vždycky přežije. Zatímco všichni běží do kostela, on jediný jde do hospody. Kostel se většinou rozboří, ale hospoda přežije, protože je z cihel. Nebo v Thajsku jsem zažil, že se Silvestr zvrhl v neuvěřitelně intenzivní mejdan v baru. Asi za dva roky jsem tam přijel znovu a zjistil, že dva dny nato, co jsme odjeli, bar vyhořel. Už tam byly jenom ohořelé zbytky, pult s lahvemi víceméně shořelými. Oni na to dva roky nesáhli!
Kterou chvíli máte na celých Vánocích nejraději?
Já se kupodivu nejvíc těším až na další dva dny po Štědrém večeru. Následující ráno, kdy si vezmu okoralé chlebíčky a nemusím nic dělat, lehnu si a koukám na pohádky, to mě z Vánoc fascinuje asi nejvíc. My nebereme Vánoce jako stres, ale jako odpočinkové období. Před tím i po tom.
Na koho si o Vánocích vzpomenete?
Máma je Polka a přinesla do rodiny takový zvyk. Vždycky přinese takovou tu oplatku, buď z kostela nebo jí to pošlou z Polska. Takže každý, kdo u nás zrovna je, ségra, děti, vždycky si tu oplatku dáme a vzpomínáme na ty, kteří si ji bohužel už nedají. Hlavně to děláme kvůli tomu, abychom se příští rok zase sešli.
Co večeříte na Štědrý den? Jedí u vás všichni všechno?
Nevymýšlíme nic extra, ale víme, že Marušce nechutná rybí polévka, tak jí uděláme drůbeží vývar. I když teď, jak je starší, se to taky samozřejmě trošku mění. Nebo Filipovi jsme nedělali bramborový salát, ale vařené brambory. Ale v podstatě je program pořád stejný, rybí polévka a kapr.
Kdo připravuje večeři?
To dělám já. Manželka a děti mají na starost všechno ostatní. Připravím si to pomalu během tří dnů už dopředu, abych to nemusel dělat čtyřiadvacátého.
Je něco, co musíte připravovat jedině vy, na co si nenecháte sáhnout?
V každém případě ryby, dělám je i pro sestru za švagra. Vždycky je vykostím, protože nikdo nemá rád to přebírání. Salát dělám taky pro všechny a teď už vlastně dělám i polévku pro všechny. Takže se zjistilo, že všechno pro všechny dělám já!
Co mi řeknete o cukroví a pečení? Kdo se zapojí do příprav?
S Maruškou pečeme takové miništoličky, říkáme jim ruky cuky cukroví. Ale jinak to přenechávám našim maminkám, které to dělají rády. I když poslední dobou mi připadá, že toho dělají čím dál tím méně, že už je to asi tolik nebaví. Ale já mám sestru, Erika taky, takže dochází k výměnnému obchodu.
Ještě pořád veřejně vaříte?
Teď ne. Vařím jenom v rádiu na Frekvenci 1, občas vyjíždím na nějaké akce, ale že bych měl nějaký pořad, to nemám. Poslední byl s Jardou Sapíkem.
Co tedy děláte?
Můj velký koníček je lyžování. Lyžuje celá rodina, takže se o lyže staráme. Máme půjčovnu a servis. Snažíme se to dělat dobře, aby se k nám lidi vraceli. Velké peníze z toho nejsou, ale na druhou stranu se u toho člověk pobaví a popovídá si s lidmi.
U čeho si nejvíc odpočinete?
Když spím! Ale taky rád poslouchám muziku, progresivní rock, jak se u toho trošku přemýšlí. To mě hrozně uklidňuje a můžu to poslouchat pořád. A pak věci, které za ta léta už dobře znáš, každý tón...
Co nejradši děláte, když máte volno?
Žena by řekla, že jdu na ten gauč, kde mě vždycky najde. Jinak ještě pořád hraju soutěž v basketu a hraju i fotbal. Jde o to, že tam se člověk vyřádí, vyplaví adrenalin, změní se nálada. Když je člověk naštvaný, tam se vybije, o čemž by rozhodčí mohli povídat.
Kde kromě Česka se vám nejvíc líbilo? Co vás třeba udivilo?
Nejvíc mě asi překvapila Jižní Afrika, kde jsem byl zhruba měsíc. Strašně krásná země! Sice určitým způsobem trošku nebezpečná, ale nabízí snad úplně všechno, co si člověk může představit. Jinak mám rád Asii, jednoduchost tamního života mě fascinuje. Pro příklad, jako bychom teď šli tady po ulici a všude byly stánky, kde by se prodávalo. Co je třeba v Bangkoku, to by náš hygienik okamžitě zakázal, takže by to tam neměli. Oni si z toho nedělají velkou hlavu. V Indonésii zase neznají žádný důchod. Vždycky nejstarší ze synů nebo dcer si rodiče vezme domů, stará se o ně a ostatní přispívají.
Máte v Česku oblíbené místo, kam se rád vracíte?
Kromě mojí chaty, víceméně srubu na Sázavě, strašně rád navštěvuju Blatnou. Každý rok v létě tam s kamarády jezdíme hrát fotbal. Po těch letech už člověk skoro všechny místní zná. Kolikrát si říkám, že by se mi tam líbilo žít. V Česku jsou krásná místa, a navíc je to jedno z nejbezpečnějších míst na světě. Žádné velké katastrofy mimo velké vody nás nepostihly, tak si myslím, že by si lidi neměli na nic stěžovat.
Co byste vzkázal čtenářům a čtenářkám, aby si udrželi dobrou mysl?
V každém případě optimismus, ten mě provází celým životem. Být v životě pozitivní vidím jako nejdůležitější. Na tom podle mě spočívá úplně všechno. Jak se člověk kouká na život, co je pro něj potřebné a co není. A nebrat život materiálně. Když člověk jezdí po světě, tak vidí, že na tom nejsme úplně nejhůř.