Pro většinu lidí to zní jako naprostá šílenost. Právě dny před Vánocemi mají spojené s největším shonem. Ať už jde o studenty, lidi pracující nebo o seniory v penzi, většině z nich se honí hlavou, co ještě nestihli, co by ještě do Vánoc měli udělat, co ještě chtěli vidět, zažít, koupit, uvařit, upéct, zorganizovat.
„Ráda tomu říkám myšlenková tykadla. Neustále v mysli odvíjíme vlákna všech možných situací, které nás teprve čekají. Zpravidla se nejdůkladněji věnujeme takovým, která by mohla špatně dopadnout nebo nám hodně záleží na jejich výsledku,“ popisuje tyto pocity psycholožka Alžběta Protivanská. A pokračuje: „Je to vnitřní stav, kdy může pomoci opravdu jediné, a to na chvíli se zastavit.“ Jenže pod tím pojmem si každý představuje něco jiného.
V jedné ostravské rodině se už nyní děsí Vánoc, protože jejich babička, osmašedesátiletá Jana, loni tak organizovala jejich přípravu, až den před Štědrým dnem skončila v nemocnici s vysokým tlakem. „Nakonec jsme uprosili doktora, ať ji na Vánoce pustí domů, ale byla v naprosto mizerném stavu. A my všichni víme, že to bylo proto, že se celý prosinec žila v pocitu, že ještě něco musí stihnout udělat, protože my všichni ostatní jsme zaneprázdnění, jejími slovy nemožní a neschopní připravit krásné rodinné Vánoce. Naši babička totiž penzi pojala jako nepřetržitý hon za dokonalým životem a organizuje ho celé rodině,“ vypráví Janina vnučka.
Letos se moc nezměnilo. Jana jezdí na velké nákupy, má seznamy dárků, které se rozhodla koupit, seznamy cukroví, které chce upést. „Její život je jeden velký seznam. Já si vždy myslela, že v penzi lidé odpočívají, ale naše babička maká více, než když byla v práci,“ směje se vnučka. Jenže Jana si už nyní opět stěžuje přítelkyni, že se cítí být unavená.
„Dělám co můžu a mám pocit, že oni to ani neocení,“ říká jí.
„Myslíš děti a vnuci? Tak proč se tak honíš, když máš pocit, že jim tím neděláš radost? Děláš tím radost sobě?“
„Ne, dělám to kvůli rodiny.“
„Ale když říkáš, že oni to neocení, tak asi něco není v pořádku. Tak to nedělej, když to nechtějí.“
„Ale chtějí.“
„Aha. No když myslíš.“
Podobné rozhovory jsou v adventním čase poměrně běžné. Je to logické, každý má trochu jinou představu, jak tento čas trávit, protože pro každého je ten čas něčím výjimečný.
Psycholožka Alžběta Protivanská říká, že jednou z cest, jak se s tímto obdobím vyrovnat, je přistoupit k němu tak, že v třetím adventním týdnu si najdeme činnost, která nikam nevede. Proč právě v třetím adventním týdnu? Protože ten prý většina lidí prožívá nejzběsileji. I ti, kteří si umí advent užít v pohodě a v klidu, s blížícími se Vánocemi často lehce znejistí a říkají si: Neměla bych přece jen něco upéct? Neměl bych přece jen koupit ještě nějakou drobnost? Že bych přece jen zajel z bráchou, i když mi leze na nervy, ale když jsou ty Vánoce…
„Koukejte do ohně nebo na ptačí krmítko. Vybarvujte omalovánky nebo navlékejte korálky. Podstatné je, že to k ničemu nepovede. Věnujte se něčemu, v čem se vlastně nedá uspět. Dá se to jen dělat,“ vysvětluje Alžběta Protivanská. No jistě, pro mnoho lidí tyto rady mohou vypadat poněkud přitažené za vlasy. Nesmyslné. Zbytečné. Ale kdo se jimi zkusí řídit, možná bude mile překvapen. „Pozorujte, kam vás pak vaše mysl vezme. Po deseti nebo patnácti minutách to bude nejhorší. Hlava bude dělat všechno pro to, abyste šli něco dělat. Vydržte a uvidíte, co se bude dít potom,“ tvrdí psycholožka.
Ano, účastníci pokusu se musí připravit na to, že se v rodině setkají s nepochopením.
„No ty jsi výborný. Tak já nevím, kam před Vánoci dřív skočit a ty koukáš na krmítko. Co tam vidíš?“
„Ptáčky.“
„Super, takže ty hledíš na ptáky a já se tady dělám s cukrovím.“
„Tak se na to vykašli a pojď se dívat se mnou.“
„Jsi se zbláznil? Teď? Vždyť budou Vánoce!“
