Takové myšlenky lidi často napadají v předvánočním čase, tedy v době, kdy podléhají iluzi, že vše má být dokonalé a všichni se mají mít rádi. Výsledkem je, že advent má k pohodovému období daleko.
Dá se s tím něco dělat nebo jsme vlastně v tom shonu, hluku a pocitech nespokojenosti spokojení? Změnila se společnost tak, že adventní čas plný předhánění se a závidění si, co kdo už má a co kdo plánuje koupit, považujeme za normální a vyhovuje nám? Nebo se v něm zmateně plácáme, chtěli bychom, aby byli jiný, ale už toho nejsme schopni docílit? Na to si každý musí odpovědět sám, ale faktem je, že předvánoční období je pro většinu lidí obdobím stresu a nespokojenosti.
„Stalo se něčím úplně jiným než časem klidu a rozjímání. Horečnatě přemýšlíme nad nakupováním dárku a jak stihnout všechnu tu práci, aby byl aspoň na ten Štědrý večer klid,“ vystihuje to psycholožka Alžběta Protivanská. Tvrdí, že existují různé způsoby, jak se člověk může během několika týdnů změnit tak, aby se necítil nespokojený a uhoněný. „Aby neměl pořád pocit, že neustále utíká v těsném závěsu za světem, který nelze dohnat,“ říká.
Jednou z hlavních zásad podle ní je přestat si stěžovat. První adventní týden by měl být ve znamení této zásadní změny. „Jen se zkuste chvíli sledovat. Průměrný člověk si postěžuje asi tak dvacetkrát za den a ani si to neuvědomí. V podstatě si postěžujeme každému, koho za den potkáme. Zmíníme se, kolik máme práce, co nás bolí, kdo se nepěkně zachoval a nezapomeneme přidat, čeho se bojíme. Po očku přitom sledujeme druhého a tajně doufáme, že je na tom ještě o kousek hůře než my. Máme pocit, že si tak budeme moci alespoň trochu oddychnout,“ tvrdí Alžběta Protivanská.
Její slova potvrzují zkušenosti Jany a Mileny, dvou šedesátiletých kamarádek z Prahy. Milena: „Nedávno jsem se přistihla, jak vyprávím bývalé kolegyni, kterou jsem po letech potkala v obchodě, jak mě štve, že na sebe nemůžu sehnat kvalitní oblečení, jaké bych si představovala. K tomu jsem přidala něco ve smyslu, že mě štve to teplé počasí, že mám v zimě ráda sníh. Dovršila jsem to větou ve smyslu, že svět už není co býval. Dotyčná zase celou dobu mlela něco o tom, že nestíhá, že má hodně práce. Pak jsem si říkala, že kdyby nás někdo poslouchal, byly bychom pro ně dvě staré ubručené báby nadávající na všechno.“
Jana: „Taky jsem se přistihla při podobných pocitech. Známá si mi stěžovala, že na ni děti kašlou, že je na Vánoce sama. Já přitakávala, že na mě děti taky kašlou. Přitom to vůbec není pravda, mé děti jsou skvělé, vídáme se často. Jen mi prostě přišlo, že se hodí, abych si taky stěžovala. Že není vhodné říct, že jsem spokojená.“
Psycholožka radí, abychom si začali pečlivě všímat, kdy a na co si stěžujeme. Jinými slovy, abychom začali žít svůj život a v žádném případě neříkali takzvané stěžovací věty jen proto, že je říkají ostatní. „Jako každé lidské chování i stěžování má nějaký smysluplný důvod. Často je to právě snaha upokojit vnitřní úzkost, jak špatně na tom jsme. Všichni vlastníme mozek, který se spolehlivě snaží o dvě věci – přežít a zapadnout mezi ostatní. Není se čemu divit. V době lovců a sběračů znamenalo vyloučení z tlupy jistou smrt. Mozek se od té doby prakticky nezměnil, takže se i dnes snaží o konformitu. Tedy být uznávaný a přijatý druhými, zkrátka moc nevyčuhovat. Přestáváme žít svůj vlastní život a žijeme to, co si myslíme, že si o nás myslí ti druzí,“ shrnuje psycholožka Protivanská.
Je hodně těžké si něco takového přiznat a hodně těžké dokázat své zvyky změnit. Nicméně, když si na své stěžovací věty začneme dávat pozor, možná nás jejich četnost tak vyděsí, že jejich omezování půjde snadno. Nikdo není rád, pokud by o sobě slyšel, že ho okolí považuje za bručouna.
Tak jestliže v nás bručounství, otrávenost, nespokojenost a podobné pocity vyvolává právě současná podivná podoba adventního času, je jenom na nás, jestli k té podobě budeme sami přispívat. Většina lidí, kteří nadávají na to, že adventní čas je nyní hektický a komerční, ho totiž sami takovým dělají.
