Ale co si budeme povídat, většina pravidelných přísah zrušení stromečku, dárků a cukroví se obvykle během roku lehce rozplyne. Anebo se naopak udělá konečně jednou radikální řez a odletí se do teplých krajů.
Co takhle výlet za velkou louži?
Pro mě to tedy určitě nepadá v úvahu. Americké Vánoce s punčochou zavěšenou nad krbem a pečeným krocanem známe z kýčovitých filmů, které nás provázejí prakticky po celý rok…
Ovšem Vánoce slaví i Indiáni. Například kmen Navajů se sesedne kolem ohniště a pojídá koláč z kukuřičné mouky a sušených jeřabin, pečený v popelu. V Argentině si pro změnu upečou koláče z pštrosích vajec, kdoulové pečivo a místo kapra chroupají ocas leguána. Tak ten bych zrovna nemusela.
Ale nezlákal by mě ani vánoční výlet do Londýna… Třeba onen slavný anglický vánoční pudink. Je pravda, že jsem ho nikdy neochutnala, ale už samotné ingredience (například vyškvařený lůj), taky doba vaření (až sedm hodin) a hlavně doba uskladnění (nejlépe prý celý rok) ve mně budí značnou nedůvěru.
V Itálii bych Vánoce taky oželela. Na dárky od ježibaby Befany bych si musela počkat až do sedmého ledna a tortellini s jehněčím bych si nejspíš nedala ani ve všední den. Natož u štědrovečerní tabule…
Před pár lety jsme s manželem vyzkoušeli Vánoce pod palmami. Ale jednou stačilo. Arabská snaha o evropskou pohostinnost je nemůže nahradit. Moře a pláž zkrátka k českým Vánocům nepatří…
Brala bych možná nějaký útulný hotýlek v zasněžených Alpách, kde jsou vánoční svátky hodně podobné těm našim…
Sváteční chvíle Štědrého dne bývají většinou umocněny hudbou. Každoroční rituál u prostřeného stolu vytváří buď nepostradatelná Rybovka, anebo dětské hlásky, zpívající koledy. „Tichá noc, svatá noc...“ zní slova písně, která se zrodila v malé vesničce u Salcburku. Mladý varhaník narychlo zhudebnil vánoční báseň místního faráře – a dnes ji o Vánocích zpívá celý svět, aniž by si uvědomoval její rakouský původ. Na rozdíl od nás, kteří si svoji c.k. rakousko-uherskou minulost připomínáme, kdykoli navštívíme naše jižní sousedy. Alespoň co se jídla týče. Podobnost našich kuchyní totiž není náhodná, nýbrž historická. Například v jednom maďarském zámeckém hotelu jsem jako dezert dostala místní specialitu, kterou jsem až do té chvíle považovala za nejoblíbenější pokrm českých dětí ve školních jídelnách: buchtičky s krémem. Tedy správně se šodó…
Blíže k tradicím našich babiček mají rakouské hospodyňky. O svátcích však daleko víc využívají bohaté nabídky služeb. Vánoční štolu a teplou šunku s křenem si obvykle nechají dovézt až do domu a jen málokterá sama upeče pár vanilkových rohlíčků a skořicových hvězdiček, což je de facto veškeré rakouské vánoční cukroví. Jen moje bývalá švagrová, která bydlí už víc jak pětatřicet let v Badenu u Vídně, se svůj vánoční „zlozvyk“ z Moravy neodnaučila. Peče každoročně asi tak o třicet druhů cukroví více než její sousedky…
Jsou to vlastně jen tři dny v roce, a přece v sobě skrývají něco magického. Pro někoho znamenají kouzlo, třpyt a dlouhé těšení, pro jiného koncentrované utrpení. Třeba ze samoty, která o Vánocích bolí víc než kdy jindy…
Tak si ty letošní Vánoce pěkně užijte, ať už na mořském pobřeží nebo doma. A hlavně po ruce s počítačem, aby ty případné smutky i radosti bylo s kým sdílet.
Hezké vztahy a klidný čas adventní vám přeje
