„U Ester zřejmě zafungovaly geny po dědovi - hokejovém mistru světa Janu Klapáčovi. Když se sejdeme na Štědrý večer u stolu, tak rčení, že se někdo tváří jako mistr světa, dostává nový rozměr,“ směje se.
Jdete si někdy s Ester zalyžovat jen tak?
No ježíšmarjá – často a rádi. Ona mě vždy nechá jet napřed, anebo vyrazí a já jí musím slíbit, že ji nechám hodně odjet. Už se nám totiž několikrát stalo, že jsme se na úplně prázdné sjezdovce potkali v carvingovém oblouku. Když zatáčíme, tak ji stíhám, při sjezdu ani na rovině. Ale já jezdím na jejích starých závodních slalomkách, ona má sjezdové lyže. A taky mám větší strach.
Čím si vysvětlujete současný zájem o vaši osobu?
Je pravda, že nyní vše funguje nějak jednodušeji. Mám to štěstí, že spousta mých písniček se stala takovým národním majetkem. Takže je hrají rádia, různé kapely na koncertech, lidi u táboráku…Svou práci určitě odvedl pořad Tvoje tvář má známý hlas, kde jsem jedním z porotců.
Co chystáte? Na čem pracujete?
Chystám se na vánoční turné, kde zahraji album Sliby se mají plnit o Vánocích. Té desky se prodalo strašně moc, a je zajímavé, jak ji dodnes lidé vnímají: pouštějí si ji, když strojí stromek, balí dárky, pečou cukroví, znají ji nazpaměť, proto musíme na koncertě zahrát všech dvanáct písní. A samozřejmě přidáme i jiné známé skladby. Letos třeba jednu coververzi Rolling Stones. Kapelu doprovodí i smyčcový kvartet. Čím více lidé stahují hudbu zadarmo, tím víc jsou ochotní utratit za živý koncert. Mě vždy koncerty bavily nejvíc.
Chystáte nové album?
Fungl nové album to není. Je to záznam živého koncertu z loňské Hybernie. Album Sliby se mají plnit o Vánocích je na trhu dvacet let a nyní dostane sourozence s živými parametry. Živé koncerty jsou vždy specifické, rád je poslouchám na spotify, na youtube, protože všechny písničky dostanou druhou šanci. Když se vydá deska, křtí se vlastně taková mrtvolka. Na písničkách už nic nezměníte a to mě vždy na studiové práci děsí. Když se to povede a písničky se chytnou, zařadíte je na koncertní repertoár a ten jim dá novou podobu. Ta mě baví, protože ji určuje dialog s publikem.
A co nové písničky?
Po Vánocích chci jít do studia, kde bych chtěl natočit čtyři pět nových písní. A před létem pojedeme unplugged turné, na které se moc těšíme, a z něj také vyjde deska. Do toho dělám muzikály – teď se hraje IAGO, který je mým přepisem Othella, v únoru bude mít obnovenou premiéru Galileo. Dali jsme dohromady stejnou sestavu jako před patnácti lety. Vstupujeme do stejné řeky, ale na jiném místě – v divadle Hybernia. Patnáct let je fuč, jsem zvědavý, jaké to bude.
Jste jedním z porotců Tvoje tvář má známý hlas. Jak vás to baví?
Moc. Jinak bych to nedělal. S Kubou Kohákem se soutěže účastníme od začátku - už popáté. Přijde mi neuvěřitelné, že produkce pokaždé najde osm statečných, kteří jdou do rizika, že budou vypadat trapně, že se jim to nepovede. Všichni to dělají naplno, soutěž si drží laťku nadstandardně vysoko. Existuje asi 60 národních mutací, viděl jsem ukázky z mnoha z nich. Každý národ to pojímá po svém, ale věřte mi, že nejlepší úroveň máme my. U nás se choreografii, hlasovému coachingu věnují absolutní profesionálové, a to je cítit. A v každém díle přijde jedno, dvě, někdy i tři čísla, kdy vám běží mráz po zádech, jak to je dokonalé.
Daří se vám být přísný?
Po prvních dvou epizodách jsem dostal pokyn, že mám ubrat. A tak jsem ubral. Podle toho, že Tvář měla už pět sezón a já jsem pořád v porotě, to byl posun správným směrem.
Když jsme u té přísnosti, byl jste přísný na Ester a Jonáše?
To rozhodně ne. Ono to nebylo potřeba. Nedávno jsem viděl v IKEA jednoho tak asi čtyřletého kluka, co se válel v oddělení ložního prádla na podlaze na zádech, kopal kolem sebe a hystericky řval. Upřímně - vůbec netuším, co bych si jako rodič v takové situaci počal. Rozhodně bych přestal nakupovat a vzal toho chlapečka někam, kde bude spokojenější. Anebo aspoň nebude otravovat ostatní lidi. My jsme měli kliku - Jonáš a Ester jsou senzační lidi a byli takoví od narození.
Jaký to byl pocit, když Ester vyhrála lyžařské zlato na olympiádě?
Štěstí, obrovská radost, ale tu snad měli v tu chvíli všichni Češi, co to sledovali. Ale i spousta Rakušanů, kterým to Ester vyfoukla. Tuhle smršť emocí, kdy se naráz smějete i brečíte, zažila napříč celou zeměkoulí spousta lidí. Z Ester se stal globální fenomén. U mě to bylo posílené tím, že stojím vedle té holčičky od narození. I když jsme měli informace z tréninku, že je ve výborné formě a Rakušanky o kousíček poráží, nečekali jsme to. Myslel jsem si, že vše půjde postupně – nejdřív nějaká medaile ve Světovém poháru…. Že se to povedlo už teď, byl velký bonus.
Nikdy vám děti nevyčítaly, že měly domácí školu, vyrůstaly napůl v Praze, napůl na horách?
Nikdy, naopak. Základní škola je trochu takové hlídání za státní peníze. Děti jsou schopné se soustředit 1,5 hodiny denně a přitom tráví ve škole 7 hodin. A tak jsme doma vytvořili podmínky, kde se děti naučily, co bylo potřeba mnohem rychleji. Hodně jsme je vedli, aby byli samostatné. A pak jsme šli dělat podstatné věci – lyžovat, stavět sněhuláka nebo jsme si kreslili. A to se nám vrátilo. Okolo druhé a třetí třídy oba věděli, co chtějí dělat - Ester chtěla vrcholově závodit a Jonáš kreslit senzační komiksy.
Jonáš také závodil?
Když šel Jonáš na střední školu, byl v juniorské snowboardové reprezentaci a vedlo se mu dobře. Rozhodl se ale s vrcholovým snowboardingem seknout a pustil se do vrcholového kreslení. Sám uznal, že grafickou školu není možné studovat na dálku. Ester byla tak rozcvičená z domácího učení, že udělala gympl, aniž bychom si toho všimli.
Jak vlastně pracujete a skládáte? Čekáte na správnou chvíli a pak běžíte k notové osnově?
Kdybych čekal na správnou chvíli, umřel bych hlady. V minulosti mi vždy na prsou klečelo vydavatelství, což situaci ulehčilo. Musel jsem něco napsat. Když má ale člověk absolutní svobodu, říká si: až desku udělám, tak ji udělám. Vždy si musím dát nějaký termín.
Jste autorem libreta i hudby ke slavným muzikálům Hamlet, IAGO a Galilelo. Kde hledáte inspiraci?
Producenti už vědí, že za mnou nemají chodit s nějakou limonádou, že je pošlu někam. Já potřebuju výzvu. Jednou mi říkal František Ringo Čech, že si myslel, že si s Hamletem nabiju hubu. No a u nás a ve světě ho už vidělo víc než milion dvě stě tisíc diváků. A potom, když jsem přišel s Galileem, lámali nade mnou definitivně hůl. Ale on se také povedl. Já si prostě vybírám náročná témata. Zatím nejtěžší pro mě bylo zpracovat Othella. Muzikál se jmenuje IAGO, což je ten superpadouch, který chudáka Othella a všechny další, co mu překážejí v kariéře rafinovaně odstraní. Rafinovaně a zábavně. Zahrát si Iaga je čistá radost, to mi věřte.
Kdy tedy usedáte ke kytaře a papíru a začínáte pracovat?
Muzika se dá dělat skoro vždycky, stačí, když trochu osolím kytaru a začnu hulákat. Jen tak něco mě nevyruší. Nejtěžší je to s texty, na ty potřebuji klid. Nejvíce jsem jich napsal po nocích. I když teď mám doma klid i přes den, stejně je píšu v noci.
