Moc se mi do napsání tohohle příběhu nechtělo, ale dcera nedala jinak. Traduje se u nás už léta letoucí a někdy při jeho vyprávění se tam dostaly i nevídané věci, o kterých bych mohla pochybovat. Záleželo na tom, kdo ho dal k lepšímu.
Vlastnili jsme ŠKODU 120GLS, což v té době nebylo zas až tak světoborné. Převážně to bylo moje autíčko zvoucí jménem „Máša“. A jako správná holka jsem vyvážela ke všemožným příležitostem kamarádky jak na jejich akce, tak jsme nějaké pořádaly společně. Nevadilo mi nepít, obvykle jsem se dobře bavívala. Už jednou jsem tady v nějaké povídce psala, že jsme byly tři – Iva, Hanka a já (nerozlučná trojka). Všechny jsme byly vdané a měly děti. Jednoho dne do našeho výpočetního střediska nastoupila mladá dívčí, kterou jsme vzaly pod svá mateřská a přátelská křídla. Jmenovala se Jarmila, technici mohli na jejích kyprých pětkách nechat oči, a že nezkazila žádnou srandu, zapadla.
Takže aktéři jsou představeni, dáme se do díla. Po nějaké době, kdy Jarmila nastoupila, jsme se rozhodly, že si zajedem na večeři na Kadrnožku – což byla taková zájezdní restaurace v lesích na křižovatce silnic na Tachov a Bor u Tachova. Jezdívali jsme tam často, znaly jsme kuchaře i číšníky, takže se jelo mezi známé. Hodně se tam zastavovali tehdy TIRáci (dneska kamioňáci), dobře se vařilo a parkoviště bylo dost velké a klidné na přespání. Po večeři si holky daly lahvinku vína a začala zábava, kterou nepřehlédl jeden z tiráků (navíc cizinec) a začal Jarmile posílat panáky. Holka to byla pěkná, a tak s ním začala flirtovat, jediná uměla anglicky. Nakonec se vecpal k nám ke stolu a mermomocí chtěl s Jarmilou i něco víc než jen panáčkovat. Když už začal být příliš dotěrný, tak jsme zaplatily, ale za Jarmilu zaplatil tirák, i když se všemožně šprajcovala. My tomu moc nerozuměly, ale leccos nám naznačil vrchní, který angličtinu ovládal.
Takže jsme se domluvily, že vypadneme, já napřed, otevřu auto, nastartuju a ony se přiženou, naskáčou do auta a hurá pryč. Hezky se to řekne, ale to, co se stalo, bylo dílem vteřin a dodnes nemohu uvěřit tomu, že se nic tragického nestalo. Tehdy nebylo centrální zamykání, ale musely se jednotlivé dveře "odšpuntovat". Takže dveře po pravé straně otevřeny, auto nastartované – zařazená jednička. Holky přilítly, Hanka vlítla dozadu a jak se soukala na levou stranu a nehlídala dveře, tak ty se pěkně zavřely a tím Jarmile zkomplikovaly nastupování. Iva vlítla dopředu a jediná měla dveře otevřené a řvala „jeď, jeď, jeď“.
Takže Jarmila s malým zpožděním přilítla, chňapla dveře a chytla se kapoty a běžela vedle auta, v závěsu za ní tirák. Zastavit nebylo možné, a tak Iva popadla Jarmilu, zařvala skoč a vtáhla ji do auta (chlapi kroutili hlavami, že tohle není technicky možné, ale my to nějak dokázaly). Kolem mě proletěla hlava a urazila mi kus tváře. Nos se mi zabořil do těch kyprých pětek a Jarmila málem hlavou rozrazilo sklo ve dveřích. Nohy jí trčely ven, tirák bušil na zadek auta a něco řval (rozumět mu bylo jen pojmenování lehké děvy na písmeno "K") a já sešlápla plyn. Přeřadit nebylo možné, tak se řvoucím motorem jsme upalovaly pryč. Tehdy při nás stáli všichni svatí. Ani na jedné ze silnic se neobjevilo žádné auto, patníky byly plastové, takže jsme o ně jen škrtly, než jsem se vzpamatovala a začala řídit. Když Hanka zezadu zahlásila „už to chlapec vzdal“, tak jsme konečně mohly zastavit a zjistit škody. Když jsme vystoupily z auta a koukly na sebe, tak kromě Ivy jsme si smíchy i krůply do prádla. Z mého nosu se řinula krev, ale nejvíc zaprasená od krve byla Jarmila. Scházela jí jedna bota a zpětné zrcátko to taky odneslo.
Dneska už Kadrnožka neexistuje, ale my na ni nikdy nezapomeneme.
