Z šetření, které provedla vedoucí aktivizačního oddělení Domova pro seniory v Sokolnicích Eva Stiborová mezi 645 žáky základních a středních škol mimo jiné vyplývá, že třetina malých školáků se s rodiči o babičce a dědovi nebaví, 50 % středoškoláků seniorům vytýká, že pracují, 44 % z nich věří, že bydlení seniorů řeší domovy důchodců, naopak jen 10 %, že rodina. Zato 48 % ví, že důchody se vyplácejí z daní.
„Při jedné z návštěv v domově přišly děti popřát našim seniorkám k Svátku matek. Poté co jim zazpívaly a zarecitovaly v odpočinkovém koutku na chodbě, jsem projevila přání, aby navštívily i seniorky na pokojích. Dozvěděla jsem se, že ‚někteří rodiče si nepřejí, aby děti viděly seniory ležící v postelích na pokoji‘. Toto sdělení mě ohromilo. Nezlobím se na učitele a mám pochopení pro jejich snahu nedostat se do konfliktu s rodiči, na druhou stranu jako člověk pracující v sociálních službách nechápu a naprosto nesdílím postoj, který tabuizuje stáří a staré lidi obecně,“ říká Eva Stiborová. Podle ní a dalších odborníků, kteří se seniory pracují, je právě tento postoj předávaný rodiči dětem jedním z hlavních důvodů, proč si k sobě generace tak těžko hledají cestu. Sociolog PhDr. Zdeněk Papoušek tvrdí, že ti mladí, kteří zažili babičky a dědečky v rodinách, nemají problém starší generaci přijímat. Podle něj však vztahy radikálně naboural život v komunismu, rozbité majetky, potlačení spolků jako Sokol – to vše vedlo k roztříštění přirozených rodinných vazeb.
„Senioři jsou ohroženi sociálním vyloučením více než mladší lidé. S diskriminujícím chováním se setkal každý desátý senior. Nejčastěji řeší problémy v MHD, v čekárnách u lékaře a také zaznamenáváme stížnosti na slovní napadání ze strany mládeže,“ zmiňuje Jakub Carda, ředitel Společně, o. p. s., která se stará o seniory prostřednictvím Senior Pointů. „Bariéra mezi seniory a mladými lidmi roste v podobě vzájemného nedorozumění, které má někdy až agresivní projevy. Často narážíme na to, že mladí lidé staršími pohrdají, vnímají je jako někoho, kdo zabírá místa v tramvaji, jako přítěž, která stojí peníze. Na rozdíl od asijských zemí nám chybí úcta a respekt ke stáří a situace se neustále zhoršuje. Senioři se cítí ve ‚světě mladých‘ ztraceni, sami a nepotřební,“ pokračuje Jakub Carda s tím, že právě rozhovory se staršími lidmi před 11 lety přiměly spolek Společně, o. p. s., aby rozjel projekt Senior Pointů – míst, kde senioři nalézají útočiště a dočkají se pomoci a sociálního kontaktu. V současnosti jich funguje 34, do konce roku přibudou další 2. Lidé se sem nejčastěji chodí poradit, jak na mobilní telefon a další techniku, řeší bydlení, ale úplně nejvíce ocení, že se s nimi někdo baví. „Když mluvím s dětmi o tom, jak někteří senioři žijí, jak si povídají s televizí, mají slzy v očích. Když děti kritizují jejich honbu za slevami v obchodech, neuvědomí si, že je to třeba proto, aby jim o víkendu mohla dát babička stovku. Je třeba o tom mluvit,“ dodává Stiborová.
Průměrný věk v Česku se zvyšuje, od roku 1990 se protáhl o více než 5 let a 8 měsíců. Muži se průměrně dožívají téměř 76 let, ženy pak téměř 82. „Poptávka po ‚oáze‘ ve zrychleném a pro seniory mnohdy nepřátelském světě se rapidně zvyšuje. Snažíme se jim nejen poskytnout zázemí, ale také je přirozeně propojovat s mladší generací. Organizujeme povídání ve školách a školkách, zpívání dětem a řadu dalších aktivit, při nichž se mohou přirozeně poznat,“ pokračuje Jakub Carda.
Na negativní postoj až dvou třetin Čechů na seniory poukázal též průzkum statistického úřadu Evropské unie Eurobarometr, který srovnal vnímání české populace ve věku 55+. Odpovědi porovnal s průměrem členských států EU a Německa. Zatímco v ČR 54 % dotazovaných vnímá populaci 55+ zcela negativně, v EU je to pouze
28 % a v Německu dokonce jen 19 %. Podle prof. MUDr. Hany Matějovské Kubešové, CSc., přednostky Kliniky interní, geriatrie a praktického lékařství FN Brno, se naštěstí začíná o stárnutí více mluvit. „Senioři se často ocitají sami, jejich osamělost způsobují rozpady rodin už v mladém věku, děti pak mívají více babiček, a ne vždy se se všemi stýkají. Děti nevidí rodiče, jak se o babičku nebo dědečka starají, nevědí, co to obnáší a necítí se k tomu povinováni. Ke změně postoje a pochopení je třeba emoční zážitek. My například při osvětě využíváme modely simulující stáří – aby si mladý člověk uvědomil, jak se cítí ten, kdo už mladý není,“ dodává prof. Matějovská Kubešová.
