Trapasy na školních srazech. A ty jsi kdo?

Já osobně na srazy nechodím a vůbec mě to nemrzí. Na svou třídu ze základní školy nevzpomínám zrovna v dobrém, takže pozvánky na srazy automticky a co se týče kolektivu z gymnázia a VŠ, tak tam se zřejmě nenašel žádný dobrý organizátor, jelikož podobná setkání (alespoň co vím od několika bývalých spolužáků se kterými udržuji kontakt) nikdo nepořádá.

Paní Blanko, máte pravdu. S organizací srazu je trochu práce. Vím to, protože jsem ta organizátorka. A co mě na té práci mrzí? To, že se někteří spolužáci se neobtěžují ani na dvě urgence odpovědět, ať už kladně nebo záporně. Ale už jsem si zvykla a pak na srazu na všechno zapomenu a jen se bavím.

Na srazy jezdím ze dvou důvodů. 1) ráda se vidím a bavím se spolužáky. 2) Vyjádřím tím poděkování těm, kdo si dali práci sraz zorganizovat. Kdo z vás patří k organizátorům ví, že s tím je hodně práce.

Také máme srazy z gymplu každým rokem, jsem ale přespolní a handicapovaná, tak jsem závislá na rodině a okolnostech, letos jsem po delší odmlce byla, nic se nezměnilo, "holky" byly všechny pěkné, ze čtyř kluků chodí pravidelně tři, a je to vždy prima, vzpomíná se na ty, kteří už přijít nemůžou, na mladické kousky studentského života, na učitele, prostě nás to baví, fotky vnuků už dávno neukazujeme, většině z nás už odrostli, ale byly doby, kdy jsme si je s pochopením prohlížely. Letos jsme měli i téma zlaté svatby, několik z nás, včetně mě jsme jí už oslavili. Všichni se spolu bavíme, jako bychom tu maturitu dělali včera, a právě jí oslavovali. A je to už 52let. Jsem ráda, že jsem byla spolužačkou právě těchto fajn lidí.

Zrovna příští týden máme sraz se spolužáky ze základky . Vždy se na to těším . Největší škoda je , že nás je stále méně , neboť hodně spolužáků už mezi námi není, ale vždy na ně vzpomínáme s láskou. Je vždy na co vzpomínat a těšit se na známé tváře.

Když se lidé vidí např. po třiceti, stačí po dvaceti letech, jsou tam znatelné rozdíly. U maturity, v 19 vypadal každý jinak. Všichni zestárli. Ta Alena, to asi bude malý psychopatický narcisek. Jde na školní sraz po čtyřiceti letech a je přesvědčena, že ona je ta nejzachovalejší, nejkrásnější, nejlépe oblečená, prostě nej nej (její manžel jí to ostatně potvrdil) a že "holky puknou závistí". A holky závistí nepukly. Vypráví to ta Alena, takže je to její jednostranný pohled, kdoví, co si ještě řekly, jak se ta Alena chovala, že o ní pak takto mluvily. Ostatně, kdo poslouchá za dveřmi, slyší o sobě. Utratila spoustu peněz za oblečení a vizáž a "úspěch" se nedostavil. Co se týká té poznámky o mozku těch spolužaček, asi to u té Aleny také nebude v pořádku. co se týká toho "ukazování fotek vnoučat a hotelů z dovolených". O čem se asi budou bavit ženy, které se neviděly čtyřicet let? Snad ne o kvantové energii a mezinárodní situaci na Srí Lance? Budou mluvit o sobě, o manželovi, o dětech, vnoučatech. To je snad zcela přirozené. Alena takovou rodinu nemá? A tajně závidí? A chlubit se dnes dovolenou v zahraničí? Jet někam k moři není dnes problém. Někdo si lehne na pláž a chytá bronz, někdo vezme kolo a jede si uhnad infarkt do hor. Někdo nejede nikam a pracuje na zahrádce. Každého baví něco jiného. Když moje kamarádka byla s přítelem na Maledivách, taky mi ukázala fotky i ubytovacího zařízení. No a co, kvůli tomu ji zavrhnu? Že já jsem tam nebyla? Ta Alena, ať neutrácí za lakování nehtů a nekupuje spoustu hader, mladou ze sebe už stejně neudělá. Ať se věnuje jiné činnosti než obdivování sebe sama, ty peníze, které utratí sama za sebe, za ty by také mohla jezdit na zahraniční dovolené, a jestli ji to nebaví, ať raději přispěje na charitu. a bude mít v duši klid.

Takhle se asi chovají a baví-nebaví lidé, kteří se sešli poprvé za x let. To se spolužákům, kteří se scházejí pravidelně a rádi. stát nemůže, protože kdo nechce, ten nechodí, a ostatní chodí rádi a na každém srazu nemají potřebu se vychloubat.

Na srazy jezdím ráda, jen je mi trochu líto, že na každém už někdo chybí napořád. To nám ale nebrání zavzpomínat na léta mládí. Ve vzpomínkách jsme tam všichni. Měli jsme se sejít i letos, ale zavřeli nám naši oblíbenou restauraci, bude třeba najít jinou, ale to vůbec není snadné.

Jsem ročník 1956 a také už se scházíme po roce. Mám to skoro nejdál ze všech, protože jsem se odstěhovala za manželem, ale i tak se srazů pravidelně a moc ráda zúčastňuji. Příští sobotu mne to čeká. Jsem ráda, že mezi sebou nemáme žádné problémy, alespoň já o nich nevím. Mám pocit, že jsme pořád stejné, jen ta tělesná schránka se u některých trochu změnila. Program předem určený nemáme, mně to naprosto vyhovuje, ještě jsem se nenudila. Totéž přeji všem ostatním, které tohle milé posezení teprve čeká.

Naše třída z gymnasia se na srazech taky nenudí. Už léta máme srazy na určité téma, které vymyslí jedna spolužačka a tomu celé odpoledne a večer přizpůsobíme, včetně oblečení a kostýmů. Takže už jsme měli spartakiádu + tance na písničku Michala Davida "Poupata"; sportovní olympiádu (střelba ze vzduchovky na cíl, hod míčkem do košíku a další), hledání pokladů (alkoholové lahve a další předměty ukryté po zahradě) a další a další legrácky. K tomu písničky při kytaře, houslích a harmonice (taky školní "kapela"). Životní trable, nemoci, starosti atd. nemají na srazu místo. Vřele doporučuji sraz alespoň s malým programem. Všichni se vždy těšíme na další setkání.