Po delším přemýšlení jsem se konečně rozhodla, že se s vámi podělím o svůj zážitek s autíčkem značky Škoda Felicia. Není důležité uvádět, ve kterém roce k této události došlo, není důležité psát, zda jsem byla svobodná, vdaná, či rozvedená. Není důležité psát, zda jsem byla zkušená, či ještě panna. Zkrátka - stalo se jednoho krásného letního dne...
Vše začalo na setkání spolužáků po maturitě, kde nechyběla ani moje bývalá studentská láska - Jaroslav. Po několikahodinové zábavě, výměně fotografií a nezbytných informacích, jak u nás všech přítomných "šel život", jsme se s Jaroslavem uchýlili do ústraní a vzpomínali a vzpomínali. Jelikož čas rychle plynul a nám bylo spolu hezky, domluvili jsme si schůzku na neutrální půdě, nejlépe někde v přírodě. Mám Škodovku, Evinko, a díky tomu, že mám volnou pracovní dobu, není můj čas omezený. Přijedu kdykoliv a kamkoliv, Ty rozhodni, kde by to bylo pro naše setkání nejvýhodnější... Začínaly se mi hlavou honit scénáře. Jaroušek byl skvělý společník, vše nasvědčovalo tomu, že bude respektovat má přání a nedojde k ničemu, čeho bychom později případně litovali:).
Bydlela jsem tenkrát v malé vesnici nedaleko nádraží, které je ještě nyní dokola kolem obklopeno krásnými lesy. Tam pojedeme!! Připadala jsem si jako před prvním rande, nevěděla jsem, co krásnějšího a tentokrát ale i rafinovanějšího si vzít na sebe. Chtěla jsem se líbit a udělala pro to maximum. Krátká modrá minisukně, bílá halenka s modrými puntíky a pod tím bílá krajkovaná košilka. Hřebem tohoto mého snažení byla nádherná vlasová PARUKA, kterou jsem měla již i na tom zmíněném srazu. Poslední pohled do zrcadla a vzhůru za dobrodružstvím (to jsem netušila, že to dobrodružství opravdu bude).
Jaroslav přijel červenou Feldou včas, dokonce na mne musel chvilku čekat, nežli jsem dorazila. Milý jako vždy, ve sportovním oblečení, příjemně vonící, s kytičkou v ruce....Tak jsme vyrazili. "Nepojedeme daleko, jen to vezmeme přes zdejší nádraží okolo Uhelných skladů a budeme na místě." - informovala jsem. Felda sice trochu drkotala po vyjetých kolejích od nákladních aut, sem tam zachřupaly pod koly kousky uhlí, ale jakmile jsme vjeli na lesní cestu, bylo po problému. Po několika minutách jízdy jsme našli místo, které nabízelo příjemné zázemí k našemu posezení. Honem nezbytnou deku a po ujištění, že nikde v blízkosti není mraveniště, jsme usedli pod koruny borovic. Sympatie byly vzájemné, po čase došlo pochopitelně i na malé důvěrnosti,,,, (jejda, nějak se mi to vymyká ze scénáře). Jaroušek byl očividně "nadšený", já jsem "nadšení" sdílela s ním, jen to nebylo očividné:).
Ale!! Myšlenka na to, co by se mohlo stát, kdybych ulehla a ta "zasr..." paruka by se mi svezla z hlavy dolů, ta bránila tomu, abych milému svádění podlehla..To by byl opravdu trapas.....Tak jsem si musela hrát na počestnou, používat kdejakou debilní výmluvu a toho mého roztouženého bývalého spolužáka ujišťovat, že příště to bude vše tak, jak by mělo být.. Jak já jsem si nadávala !!! Jaroslav byl opravdu úžasný, nic nenechával náhodě, dokonce i na dodržování "pravidel bezpečnosti při práci" byl připravený.. A na druhé straně já, roztoužená vrána s naraženou parukou, která začínala pociťovat bolesti hlavy......
Tak jsme najednou byli oba trochu rozhození, další debata vázla - jedeme domů... Jasně, jedeme, ale až k těm Uhelným skladům, DÁL TO NEŠLO! Na místě, kde jsme před časem projeli, byla vysypaná ohromná halda uhlí!!!!! To je snad zlý sen, přece si nebudeme muset zpáteční cestu proházet. Myšlenka, že tam zkejsneme do druhého dne, nežli přijede někdo uhlí naložit, ta byla děsivá. "Zkusím to, Evinko, objet po louce," pravil Jaroušek, a jak pravil, tak udělal. To NÉEE, po pár metrech hup a Felda visí na nápravě v nějakém rigólu... Jdou na mne mdloby, to je trest za naší rozpustilost :(
Nezbývá nic jiného, nežli zajít do nedalekého domu a poprosit o pomoc... Dále už to šlo jako po másle, majitelka domu sehnala dalšího souseda s traktorem, který naší krasavici, ze které visely drny a klacky, vytáhl až k nim na zahradu, odkud jsme po opravdové cestě odjeli s pocity vděku.
S Jaroslavem jsme se setkali ještě několikrát a po jednom krásném " prohlížení sbírky motýlů " došlo i na vysvětlení, proč jsem se v tom lese tak obávala o "svoji pověst." Probírali jsme své pocity, které jsme tenkrát prožívali, a všem těm zážitkům jsme se od srdce zasmáli...
Přátelé, přijměte toto moje vyznání bez jakéhokoliv moralizování, zkrátka i taková byla jedna část života zralé ženy, která si po letech zase ráda zavzpomínala.....Bertice
PS: Fotka uhlí a nádraži je stažená, moje originál.
