Žena, muž a fotbal

S dvěma bratry a tatínkem nadšeným Sparťanem to chápu, i dneska miluji brankáře P. Koubu.

Vzpomínám si, že můj tatínek byl velkým fanouškem fotbalu a každou neděli na něj chodil, což se zase nelíbilo mamince z pochopitelných důvodů. Na štěstí oba mí manželé o fotbal nejevili zájem, ještě tak mistrovství světa v ledním hokeji, ale to snad našim fandil každý.

Mne fotbal (a hokej) neminul, "a to tak, že velmi". Měla jsem brankáře, trenéra a nakonec i bafuňáře ;-)) .

Mě fotbal, naštěstí, úplně minul. Nikdo z rodiny nebyl fanda, ani moji muži k němu netíhli a netíhnou. Mají ovšem jiné koníčky. :-)

Moje babička za první republiky vychovala na vsi deset dětí. Když jí můj táta - jako dospělý - vzal na fotbal, pronesla : To jsou dospělí chlapi? Já myslela, že si děti hrajou!

Zábavné čtení. Já jsem naštěstí v životě fotbalové pány nepotkala. Jen trochu hokejové, což jsem (byla) schopna sdílet.

Jak si vzpomínám, tak jsem byla na hokeji...Ale už ve škole jsem fandila spolužákům a na řece s nimi hrála. Našemu známému řekla žena fotbal nebo já. Byl fotbal...

Bezva článek. Oba moji manželé se na fotbal nedívali, ale problémy byly jiné.

Moc hezké a úsměvné, pobavila jste mě. Zároveň jsem si vzpomněla na svůj někdejší příchod do Prahy počátkem 80. let. Taky mě vzal jeden kolega, který o mě jevil zájem, na zápas Bohemky. To nebylo zrovna moudré, protože jsem fotbalu nerozuměla a jen jsem se do toho nutila. Byla jsem to já, kdo to hned zabalil. Nějaké předstírání se nevyplácí. Díky, těším se na další příspěvky.