Nedůvěra může být v životě prospěšná stejně jako nebezpečná. Poněkud alarmující je skutečnost, že nedůvěřivých lidí mezi obyvateli České republiky přibývá.
Důvěřivý člověk to má často v životě těžké. Pokud natrefí na lumpa či podvodníka, bývá snadnou obětí. Nedůvěřiví lidé pak říkají: dobře mu tak, mně se nic takového stát nemůže. Mají pravdu, ale jen do té míry, pokud se nedůvěra nemění v podezíravost. Zkrátka, pokud naše životy neovládne tak, že zapomeneme na to, že existuje i důvěra.
Na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity probíhá dlouholetý výzkum, který sleduje, nakolik se ve společnosti proměňuje důvěra a míra tolerance. Data jsou sbírána už od devadesátých let minulého století a jsou porovnávána se výsledky stejných průzkumů v dalších zemích. Závěry? Třiadvacet procent Čech si nyní myslí, že ostatním lidem je možno věřit, ostatní se přiklánějí k názoru, že spíše ne nebo vůbec ne. Ve vyspělých zemích přitom na otázku, zda je možné jiným lidem důvěřovat, odpovědělo, že ano plných čtyřicet procent obyvatel. Výsledkem je zjištění, že Češi si mezi sebou navzájem důvěřují nejméně od začátku výzkumu.
Od roku 1999 mezi obyvateli České republiky také značně poklesla důvěra v instituce jako je Evropská unie či Organizace spojených národů. Naopak stoupla důvěra v policii a armádu. Ale pozor, až jednačtyřicet procent respondentů odpovědělo kladně na otázku, zda se domnívají, že oficiální tvrzení často zakrývají pravdu.
Politolog Roman Chytilek, který se na průzkumu podílí, uvádí, že názory Čechů na konspirační teorie jsou velmi překvapivé. „Více inklinují ke kospiračním teoriím senioři a lidé s nižším vzděláním,“ řekl. V běžném životě může takové inklinování k nedůvěře pořádně znepříjemňovat život. A to nejen nedůvěřivému člověku, ale především lidem v jeho okolí.
„Kamarádka se v posledních letech velice mění. Stále sedí u počítače a pročítá nějaké podivné weby plné konspiračních teorií. Pak mi o nich vždy vypráví. Vůbec není schopna říct, z jakého jsou zdroje. Není schopna rozlišovat, že existují různé typy médií. Zasekla se v době, kdy kdysi existovala jediná televizní stanice a pár novin. Bere to tak, že co je napsáno, to je pravda, ale vůbec není schopna přijmout fakt, že nyní si v podstatě kde kdo může založit web, psát na něm cokoli, tedy šířit i nepravdy a záměrné lži,“ říká třiasedmdesátiletá Jana, který řadu let pracovala v nakladatelství. Se svou přítelkyní se nyní často hádá. „Snažím se jí vysvětlit, že takovým přístupem k životu, kdy si myslí, že všude kolem nás je zlo a všichni nám lžou, si sama škodí. Zdá se mi rok od roku méně zábavná, méně bezstarostná. Nedávno jsme zašli na kafe a ona začala hovor větou: Víš o tom, že náš starosta dostal od nějaké neziskovky tři miliony na soukromý účet za to, že zdejší školu přebuduje na ubytovnu pro uprchlíky z Afriky a děcka budou muset jezdit do školy do sousedního města? No co jí na to říct?“
Jedna ostravská rodina je nešťastná z šedesátiletého Antonína. Jeho neteř vypráví: „Strýce jsme měli vždy velmi rádi. Když zemřel můj táta, vlastně mi ho tak trochu nahradil. V poslední době jako by z něj byl jiný člověk. Onemocněl, musel jít do invalidního důchodu. To, že se přestal stýkat s lidmi z práce, kteří byli vzdělaní a moc fajn, se na něm odrazilo. Pořád se baví s divnými chlapíky, kteří vysedávají v místní herně. Pak vypráví jen o tom, kde kdo koho okradl a podvedl. Vysvětlila jsem mu, že záleží na tom, v jakém prostředí se pohybuje. Že já si nemyslím, že by mě někdo z mých kamarádů chtěl okrást či podvést. Řekl mi, že jsou hloupá a důvěřivá, protože svět je plný špatných lidí. Podle něj je to se vztahy mezi lidmi rok od roku horší.“ Rodina se kvůli tomu často hádá. Antonín například nedávno ztropil scénu, že mu poštovní doručovatelka ukradla odpadkový koš, který měl za dveřmi. Pošťačka se oprávněně urazila a nakonec se ukázalo, že Antonín starý špinavý odpadkový koš zapomněl u kontejneru. „Neomluvil se, ale řekl větu: no, kdo ví, jak to bylo,“ říká k tomu jeho neteř.
Psychologové označují skutečnost, že mnozí lidé zejména vyššího věku často podléhají pocitům nedůvěry, za přirozený. Hodně už prožili, mnohokrát se v životě spálili, museli čelit mnoha obtížným situacím. Zejména lidé velmi vysokého věku, kteří prožili válku, totalitu či normalizaci následující po okupaci Československa sovětskými vojsky, jsou často opatrní a dobře vědí, že i nejlepší přítel může důvěru zklamat.
Na druhé straně je právě mezi nimi mnoho moudrých, životem poučených lidí, kteří nejlépe vědí, že i v nejtěžších životních situacích se zpravidla vždy najde někdo ochotný pomoci, někdo, komu je možno důvěřovat. Ale dobrá zpráva na závěr. Přestože dlouholetý průzkum na toto téma v poslední době naznačuje, že jsme spíše národem nedůvěřivců, vyplynulo z něj, že z hlediska důvěry v politické uspořádání u lidí vítězí současná demokracie. A to přesto, že jsou si vědomi všech negativních jevů, které ji provázejí. Počet obyvatel České republiky, kteří uvedli, že věří v demokracii, se za posledních deset let výrazně zvýšil.
