Když se návštěvy rodičů stávají povinností

Možná stojí za úvahu i otázka, jak řešit odcizení dospělých dětí. Není to jenom můj problém. Někdo to vnímá, někdo si to nechce přiznat, někdo je za vodou a neřeší citové vazby.

Paní Černá, děkuji za váš příspěvek, který skutečně stojí za hlubší zamyšlení a zejména věta "Prostě být dlužníkem je velmi nepříjemné."

Jano, velmi zajímavý článek k zamyšlení.

Tento problém odcizení se objevuje z několika důvodů. Mladí podvědomě cítí, že jejich rodič stárne a na jeho omocuž nemohou spoléhat, podvědomě cítí, že děda nebo babička budou potřebovat spíš jejich pomoc a i když si to nepřiznají, příjemnéjim to není. Ve svém okolí vidím, že čím víc rodiče dětem dali lásky, či majetku , tím víc je pak potomci zanedbávají. Bohužel často se stává, že ti rodiče, kteří na děti kašlali, se dočkajímnohem lepšího zacházení. Prostě být dlužníkem je velmi nepříjemné.

Správní partneři, co spolu žijí dlouhou dobu,dovedou správně komunikovat i beze slov.Prostě jen si spolu krásně mlčet.Je to kumšt,musí to oba pilovat a pilovat. A je to pěkné,jen tak mlčet a třeba se na sebe jen tak podívat.

Děkuji všem za příspěvky. Při jejich čtení jsem si uvědomila, že jsem šťastná seniorka už tím, že mám blízké, kteří mě navštíví a je jedno jak často. Jsou tu, aby mi v kritické chvíli pomohli a vůbec není třeba slov. Děkuji, že jste mé sdílení vnímali s citem a vstřícně. I o tom je web i60. :-)

Zuzko, to je pravda pravdoucí, jako kdyby jsi to zažila. :-)

Ještě bych ráda řekla, že nejen verbální komunikace je měřítkem síly mezilidského vztahu. Ať mi nikdo neříká, že když žije se svým partnerem 40 i více let, denně spolu neustále o něčem debatují. Každý si dělá svoje anebo dobu mlčí, ale rozhodně ví o blízkosti toho druhého, a to je důležité.

Od doby, kdy je maminka v DS, jsou pro mě návštěvy u ní radostí. Když bydlela v sousedním domě a přála si mě vidět aspoň 5x týdně, byla to povinnost.

Plošně se to brát nedá, ráda s dětmi pokecám, vyslechnu, ale nijak netrpím pokud mlčí, prostě je to tak, jsem aktivní i na sociálních sítích, ale oni dnes mají jiné starosti, mají velké děti, fofr v práci a už není na babku nálada, pořád si říkám, žít a nechat žít, je to cesta, jak předejít problémům, nemyslím, že nás děti nemají rády, jen je to tak trochu nebaví, taky mě to v minulosti moc nebavilo, dneska bych s rodiči promlouvala ráda, ale je to pryč, prostě normální koloběh života