Vůbec mi nevoláš aneb Závislost na dětech
Ilustrační foto: ingimage.com

Vůbec mi nevoláš aneb Závislost na dětech

29. 10. 2018

Jak se máš, mami? Nijak, pořád stejně.  Ahoj, babi! No, že sis na mě vůbec vzpomněl. Dědo, nechceš přijít v neděli k nám? Nebudu otravovat. Neznáte takové hovory? Takové situace? Ne? Pak jste šťastná rodina.

Ublíženost, uraženost, ironie. To jsou průvodní jevy pocitů lidí vyššího věku, kteří mají dojem, že o ně jejich rodina nejeví dostatečný zájem. Někdy jsou to pocity oprávněné, jindy ne. Takže, tady je typická situace.

Manželé Kateřina a Petr tráví většinu víkendů s Kateřininou mámou na společné chatě v Beskydech. Oba mají časově náročnou práci, takže jsou rádi, když se jim v pátek podaří vyjet kolem šesté večer z Ostravy. Naberou pětasedmdesátiletou mámu Janu, která je už mírně nasupená, protože jim to dle jejího názoru zbytečně dlouho trvá. Zajedou nakoupit jídlo pro všechny tři na víkend a pak jedou na chatu.

Petr tam hodně fyzicky pracuje, Kateřina velmi často na počítači dodělává pracovní úkoly. „Ne, že by mi tam máma vadila, ale občas bychom rádi byli sami. Ona hodně mluví. Chápu, že je celý týden sama a o víkendu si chce povídat. Pořád řeší, co budeme vařit, pořád něco organizuje. Nemám tam klid, neodpočinu si. Když jsem jí jednou naznačila, že bychom rádi jeli sami, příšerně se urazila. Pak mi to několikrát vyčetla. Je mi jí líto, je sama, se smrtí táty se hodně těžce vyrovnávala. Pak to došlo tak daleko, že jsme párkrát předstírali, že je někdo z nás nemocný a nejdeme, ale tajně jsme jeli bez ní. Je mi to trapné, nepříjemné, ale máma má pocit, že jí máme o víkendech vytvářet program, protože se nudí. Nemá žádné přátelé, žádné zájmy, pořád jen sedí u televize. A říká mi na rovinu, že se nudí a že s námi chce jet, aby se rozptýlila. Jenže se na to dívá jen ze svého pohledu, ne z našeho, to ona nedokáže,“ vypráví Kateřina.

Psychologové mnohdy mluví o závislosti seniorů na svých dětech, na vnucích. Je to poměrně početná skupina lidí, o které se příliš nemluví a není viditelná. V centru pozornosti jsou totiž nyní především aktivní senioři, takoví ti lidé vyššího věku, kteří mají spoustu kamarádů, zájmů, vzdělávají se, cestují, stále něco organizují, a když jim rodina volá, často říkají: jé, já nemám čas, já něco mám.

„Co si můj syn našel přítelkyni, jeví o mě stále menší zájem,“ říká jednasedmdesátiletá Ivana z Prahy. Byla zvyklá, že ji její pětačtyřicetiletý rozvedený syn často bral do divadla a na další kulturní akce. „Teď mě někam pozve tak jednou za měsíc, častěji ne. Nechodí ke mně na obědy už každou neděli, ale jednou měsíčně. Prostě má ženskou, tak na mámu kašle, už mě nepotřebuje,“ vypráví. Když toto řekla své kamarádce, ta jí vyhubovala. Řekla jí, že by naopak měla být ráda, že syn má ženu, že je šťastný a žije svůj život, protože být tak často s matkou jako býval, v jeho věku není normální. Ivana se samozřejmě velice urazila, názor kamarádky nepřijala.

Jak často a jakým způsobem by se měly generace jedné rodiny stýkat? To je zapeklitá otázka. Zatímco někdo má pocit, že když mu děti dva dny nezavolají, nejeví o něj zájem, někdo je rád sám nebo má tolik zájmů, že si ani nevšimne, že s rodinou neměl kontakt dva týdny. Pokud má však dospělý člověk vyššího věku pocit, že jsou jeho dospělé děti či vnuci povinni trávit s tím svůj volný čas, je to špatné a je to názor poněkud zcestný. Velmi často se do takové situace dostávají ženy, které byly hodně závislé na svých manželech. Když ovdoví, upnou se na dcery nebo syny. Jenže ti už mají vlastní rodiny, práci, zájmy. A konflikty jsou na světě.

„Jak se máš mami?“
„Jak bych se měla mít?“
„No co děláš?“
„Co bych dělala? Moje dny jsou všechny stejné. Koukám na televizi.“
„Tak si někam zajdi.“
„A kam jako?“
„Mami, nebuď uražená. Já chápu, že jsi naštvaná, že jsem dlouho nepřišel, ale mám toho teď hodně. Tak proto aspoň volám.“
„No tak až budeš mít na svou mámu čas, tak zase zavolej, to ti zabere jen dvě minuty, ale kdybys přišel, stálo by tě to hodinu. Chápu, že pro svou mámu tolik času nemáš. Ahoj.“

Po takových hovorech zůstává na obou stranách pachuť, pocity ublíženosti a zároveň pochybnosti o tom, zda druhá strana nemá v něčem pravdu. Vědci z Michiganské univerzity hovořili s jedenácti tisíci lidmi staršími padesáti let a zjišťovali, jak často se stýkají se svými dospělými dětmi, jak častý kontakt považují za ideální. Výsledkem byla rozsáhlá studie, ve které uvedli, že starší lidé, kteří aspoň třikrát týdně nemají kontakt s příbuznými, mají téměř o polovinu vyšší riziko, že se u nich rozvine deprese. A u lidí starších sedmdesáti let se potřeba vidět se s příbuznými ještě  mnohem více zvyšuje. Autoři studie tvrdí, že zatelefonovat nestačí. Lidé vyššího věku zkrátka ke kvalitnímu životu potřebují osobní kontakt se svými dospělými dětmi.

„Lidé vyššího věku často mají pocity, že jim takzvaně ujel vlak, že jsou na obtíž, že nikoho nezajímají. Z toho často pramení jejich rozmrzelost. Proto potřebují častěji kontakt s příbuznými, což mladí lidé často nechápou, protože takové pocity neznají,“ uvedla psychoterapeutka Lucie Mucalová.

Každopádně jde o velmi častý problém, o kterém se příliš nemluví a nepíše. A všichni, kterých se týká, tedy ti, kteří mají v rodině někoho, kdo se příliš upíná na své mladší příbuzné, říkají: Jak my obdivujeme ty seniory, kteří mají vlastní život, vlastní zájmy a kamarády. Jak my závidíme jejich příbuzným. Je strašné mít babičku, která jen ironicky trousí poznámky, že na ni kašleme, a myslí si, že s ní budeme trávit víkendy, ba i dovolené.

rodina
Hodnocení:
(4.9 b. / 15 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Dagmar Bartušková
Vždy jsme se v rodině respektovali, a volali si hlavně v důležité věci. Nechápu, jak by kohokoliv z mé ridiny obohatilo, že bych mu denně volala o h...
Zdenka Jírová
Článek se mi líbil. Mám podobné zkušenosti se svou matkou a dnes ji víc chápu. Žiji sama, ale snažím se nezneužívat své děti víc než je zdrávo. Mám přátele, doma mám dvě kočičky, které mi také vyplňují můj čas. Věnuji se svému dlouholetému koníčku - pěstování pokojových a balkonových květin. Dříve jsem měla dvě zahrady, dnes stačím už jen na ten balkon. Moje dcery na mne nezapomínají, žijeme v dobrém vztahu.
Olga Škopánová
Já si jen myslím, že výčitkami a stěžováním staří rodiče se svými dětmi nepohnou.
Marie Faldynová
Moje maminka žila od svých 70 let do 80 let kdy zemřela v naší rodině. Mám tři děti, měli jsme třípokojový byt a nebylo vše ideální - ale vyšli jsme si vstříc. Mělo to své výhody i nevýhody. Jsem deset let v důchodu, jsem schopna se o sebe postarat, pomáhám s vnoučaty když je to třeba a považuji za správné, že děti jsou schopné se beze mne obejít. Rodinným setkáním se nevyhýbám, vnoučata si užívám, ale ani mě nenapadne nutit děti, aby mi vyplňovaly můj volný čas. Chápu, že jsou lidé, kterým je smutno - ale považuji za moudřejší se domluvit se stejně osamělou sousedkou na společné procházce než vyčítat dětem, že na mě zapomněly.
Danka Rotyková
Článek je moc zajímavý. Stálo by za to občas na tohle téma něco přečíst a připomenout si, čeho bychom se měli vyvarovat.
Věra Halátová
Oni by si ti lidé, kteří se v tomto případě cítí ublížení, měli uvědomit, jak to měli ve svém mládí s rodiči oni. Také neměli čas denně si s rodiči povídat a řešit jejich malichernosti. Mladí mají svůj život, své starosti.
ivana kosťunová
Na podobné myšlenky zatím nemám čas, ale u své matky jsem to také zažila. Možná teď, kdy se začínám přibližovat jejímu tehdejšímu věku, ji snadněji pochopím.
Věra Ježková
Když jsem chodila do zaměstnání, volala mi maminka kvůli, s prominutím, každé pitomosti, na kterou si právě vzpomněla. Navzdory mým četným prosbám, ať s tím přestane. Že dělám hlavou, vytrhne mě z přemýšlení, chvíli mi trvá, než na ni přešaltuju, a pak ještě déle, než se zase dokážu soustředit na práci.
Eva Mužíková
Také se mi článek líbí. Jsem ráda, že se mne jeho obsah nikterak netýká, tedy abych to vysvětlila. Se svým synem a jeho rodinou se vídám občas, jak to vyplyne ze situace. Telefonujeme si, když někdo z nás něco potřebuje, nebo se chce podělit o radost, či starost. Nepamatuji se, že bych dosud měla pocit, že jsem t.zv.: " na druhé koleji ". Také se nedožaduji pozornosti z jejich strany, vnímám že jsou spokojeni, zdraví a to mi stačí. Pochopitelně, kdykoliv mám jakýkoliv problém, ne jen zdravotní, jsou mi oba, syn i snacha velmi nápomocní. Dokonce i vnoučata při mém posledním úrazu byla velmi starostlivá, až to bylo dojemné.. Zkrátka, mám zlatou rodinu, se vším všudy. Kéž by to tak ještě dlouho vydrželo.
Jana Kollinová
Článek se mi libí a jeho obsah stojí za zamyšlení. Uvědomuji si, že někdy si mi hlavou honí podobné myšlenky, které jsou zde zmíněné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?