Jak šel čas: A naposledy tam byla školka

Čtu už po soutěži a nedivím se, že jste vyhrál. Gratuluji.

To není článek, to je diplomová práce. Skvostné. :-)

A něco k tomu, co jsem v příspěvcích 31.10.2018 09:58 - 31.10.2018 10:57 napsala, váš mozek nevyplodí?

Padá nám na hlavu i pod nohama všechno, co se díky schopnostem buržoustů, továrníků, bankéřů a hlavně dělného lidu podařilo vybudovat. Nevím čemu prospělo, že jim "zakroutili krkem".

Žádáme svobodu slova a druhému ji nedopřáváme? Vnímám trochu souvislost s dnešní Otázkou dne. :-)

Mě mohou mrzet jen vlastní neúspěchy, nikoliv to co dělá druhý.

Pane Ptáčku, mrzet vás může co chce, ty pocity znám, také jsem byla taková. Dnes mě nemrzí nic, protože někdo mluví ze života, někdo, jak se mu to hodí "do krámu". Já jsem před prací a životem na vesnici z venkova neutekla a rodiče na propachtovaném hospodářství "buržousta", pana továrníka Hyblera, dosáhli poctivou prací takových výsledků, jakých ve svém dalším životě nikdy nedocílili. Svůj postoj k životu jsem vyjádřila v citátech. Možná jste v soutěži zvítězil právě díky mému "pobuřujícímu" příspěvku a vítězství vám přeji :-) 30.10.2018 13:37

Moc se mi Libore Váš příspěvek líbil. Dal jste si s tím velikou práci. Pocházím též z bývalých Sudet, tu se rabovalo a rabovalo a ničilo. Jen kolik nádherných památek , kostelů a j. co nebylo přímo zbouráno, z toho byly demolice po čase. jen v těch zabraných domech se usadili největší straníci. A ty následky ve vývoji krajiny neseme dodnes. Byla jsem tehdy 2letá žabka, když jsme museli opustit s babičkou a dědou rodinný baráček a vše tam nechat. Byly to moc těžké časy !!!

Buďte si jistý, že vyhrajete i bez mého hlasu :-)

Reaguji zde stejně jako u článku Očima spisovatele Karla Pacnera: Chodíme se do Moskvy učit, jak vám zakroutit krk. Otevřenost, která přišla poněkud pozdě. Nikdy to nepochopí lidé, kteří svoji důstojnost vyměnili za "plný talíř" a nikdy nepřiznali a do dnes nepochopili, že se tím nechali srazit na kolena. A dodávám v souvislosti s mým článkem Z mého archívu příběh třetí: Návrat do dětství ve vzpomínkách: To jste to neviděli před třiceti, čtyřiceti, padesáti lety? Proč jste ty "pracovité, chytré, vzdělané a odvážné nechali hnít v kriminálech, nebo na dnech, odkud neměli šanci se vydrápat? Dnes máme co nám patří a místo toho abychom přiznali i díl svojí viny, brečíme na cizím hrobě a dojímáme se cizím neštěstím.