Příběhy republiky: Takové byly v dětství naše hry

Děkuju za tento článek, který mi pomohl zavzpomínat a na chvíli se vrátit do dětství. Naše dětství bylo úplně jiné, než jaké dětství prožívá současná generace dětí. Dnešní děti tráví hodně času u počítačů a tabletů. To za nás nebylo. Neměnil bych. Jediné co jim trošku závidím, je to množství online her, protože mě hry hodně baví. Hraju i ve svém věku různé online hry zdarma, hlavně tady https://www.hrajzdarma.cz/.

jako bych ten článek psala o sobě. Panenky "plaváčky", keré se daly koupat, pak maličké panenky, na které jsme šily, i ty papírové jsme si kreslily, také "byty" z krabic s miniaturním nábytkem z papíru. Byly to krásné časy. Neměla jsem sestřičku, byly to mé kamarádky, s kterými jsme si hrály " na princezny" a půjčovaly si maminčiny šaty, aby byly dlouhé.

Moc pěkné vzpomínání...

Moc milé vzpomínání. I když jsem byla jedináček, tak jsem vždycky měla nějakou kamarádku, se kterou jsme se nořily do říše fantazie. Měla jsem krásné dětství. Díky maminko tam nahoru....

Článek mě přiměl k přemýšlení, jak jsem na tom byla s hračkami já. Pamatuji si dřevěné stavební kostky s motivy známých pohádek, hadrovou panenku s bakelitovou hlavou, které jsem šila, háčkovala a pletla oblečení, korálkovou mozaiku, sekané korálky ze kterých se daly pomocí jehly šít různé podložky a korálkové dečky, vyšívací soupravu s barevnými bavlnkami a vyšívacím rámem. Jakmile jsem se naučila číst, už jsem si moc nehrála. Je mi docela líto, že se panenka nedochovala.

Takové články mám moc ráda, vzpomínky na dětství mne vždy dojmou. Na své panenky si nevzpomenu, ale vzpomínám si jak jsme si s kamarádkou často hrály s větvičkami z borovice, na kterých byla šiška. Ty jsme přivázaly dlouhým provázkem na prut, byly to naše hastrmanské děti, které jsme koupaly v potoce....Trávily jsme tak opravdu dlouhé chvíle....

Článek autorky je pozoruhodný výběrem tématu i výběrem fotografií. Tak křehké porcelánové vyznání a vzpomínky jsou ojedinělé a o to vzácnější.

Krásné vzpomínání na dětské hry. Panenky jsem také měla, šila a háčkovala jsem oblečky. Ale dětství mám spíš než s panenkami spojené s mladší tělesně postiženou sestrou a s tím, jak jsem ji všude vozila s sebou a vedle ní na vozíku seděla např. ochočená slepice Klovanýsek :)

Ano, jako by to bylo o nás , se sestrou Marcelou o čtyři roky starší, jsme si hrály s divadýlkem, vyráběly jsme papírové panenky a oblečky, pokojíček s malými panenkami...Sestra byla už ve čtvrté třídě , když jsem dostala od babičky panenku s vlasama , mrkačku. Tolik ji ona chtěla /měla bakelitku Alenu, tu na fotce/ a já zas měla raději milovaného medvěda, kterého jsem oblékala jako mimino, že jsem jí pannu dala. Později jsme měli rozdílné kamarádky, mně nikdy nebavilo hrát si na víly, ale sbírala jsem hlemýždě a brouky.. To jsem se dala do vzpomínání. Hezké...

Milý článek a vzpomínání evokovalo i moje vzpomínky. Já jsem si hrávala převážně sama. Starší sestra měla kufr a v něm dvě velké panny krásně oblečené, i obuté, ale nikdy nepůjčila. Snad ze vzdoru jsem měla ten nejmenší dětský kufříček a v něm pokojíček pro plaváčka za korunu - Venouška - háčkovala jsem na něj overaly vcelku a k tomu jsem měla malinkého slona s fosforem, co pod peřinou svítil. Na pohádky z promítačky také vzpomínám a občas jsem ještě vnoučatům vyprávěla O koťátku, které zapomnělo mňoukat ;-)) ...