Příběhy republiky: Takové byly v dětství naše hry

Marcelo, krásné vzpomínání. Připomněla jste mi, jak jsme s maminkou šily šaty na panenky. :-)

Hezké vzpomínky. Na hry v dětství si moc nepamatuji, běhali jsme celý den venku a panenku jsem měla snad jen jednu. Sestra byla starší a moc o mně nestála. Cestu k sobě jsme našli až v dospělosti. Takové hezké vzpomínky opravdu nemám. :-)

krásná nostalgie, která mě přenesla i do mého dětství. Dvě panenky a jeden medvídek na spaní, hodně pohádek, pokojíček pro panenky z krabice od bot a nábytek slepený z tvrdého kartonu a jak jsem si vyhrála, bratr byl o více jak 7 let starší s tím se hrát nedalo, tak že tak...

Do tajů holčičích her se mi nikdy nepodařilo proniknout. Já jsem měl hraček plnou krabici. Taková větší krabice od bot. Vzpomínám například na děla. To byla dřevěná cívka od nití, na které byla připevněna gumičkou tužka. Nebo cihličky ze žehliček jako lodě. Spousta figurek od Člověče nezlob se. Když se něco v domácnosti polámalo, než se to vyhodilo, dostal jsem nabídku, jestli bych to nechtěl na hraní. Neskutečná škola kreativity. Taková plechová zobající slepice na klíček brzy přestane bavit. To když se rozebere, lze z ní vyjmout mechanismus, který se už dá použít na hodně věcí. Později, když se mi dostala do ruky pořádná stavebnice Merkur, to byla teprve paráda. A armáda hliněných vojáčků. S těmi jsem také vydržel hodiny.

Jako bych četla o svých hrách a hračkách. Opravdu velmi milá vzpomínka.

Já měla ráda žlutého medvěda s pilinovou výplní. A pak ještě hnědého, ale ten byl moc velký. Panenku jsem měla taky a říkala jsem jí Vendulka. Měla jsem pro ní šedivý kočárek. Dědil se u nás. Ale nejradši jsem si hrála s mojí kamarádkou, protože sestra je o moc let starší. A moc ráda vzpomínám na maňásky. Bylo to hezké a ráda jsem si tu dobu díky Marcele připomněla.

To jste měly moc hezké dětství. Já jsem byla jedináček a musela jsem si hrát sama.

Podobnou skleněnou kočičku jsem měl taky. Byla, myslím, ze skláren z Železného Brodu. Dost jsem si jí cenil....

To je miloučké. Jak rád bych někdy byl vaším divákem! ♥

Skoro mě to dojalo. Ano, "papíráci" vedli. A taky jsme ještě měly dětskou promítačku a filmy (nepohyblivé) s pohádkami, většinou kreslenými, ale byla mezi nimi i Pyšná princezna, sestavená ze skutečných záběrů z filmu a s komentáři. Původně nám je taky promítal tatínek, ale pak už samy.