Jak vyhnat ze života staré křivdy

Můj život nebyl vůbec jednoduchý, také jsem zažila mnohé křivdy, ale dnes , když jsem dokázala všem odpustit, jsem na to mnohem lépe. Pomáhají meditace......

Prožila jsem velkou křivdu, bohužel od svých nejbližších. Málem mě to zabilo a podlomilo mi to zdraví. Už jsem odpustila, ale zapomenout nemohu.

Odpustit - ale nezapomenout!

Mezi mé nejlepší přátele patří i spolužák a spolužačka ze střední školy, kteří se vůbec "nepotatili". Naštěstí.

Křivdy minulého režimu jsou sice zasunuty, ale nikdy zapomenuty. Nekamarádila jsem se s dětmi těchto hajzlů ani v dospělosti. Co by nás asi tak pojilo?! Že jsme za jejich udávání a přisluhování ve straně pykali?! To posoudí ale jen ten, kterého se ty sviň...y týkaly.

Nebýt záležitostí, které jsem v dětství, v mládí i v pozdějším věku prožívala, nikdy bych nebyla tam, kde jsem dnes, kdy jsem veškerým "křivdám" dala status škola života. Při čtení článku mi přišel na mysl silný příběh Galiny Vašové a Milana Píky v dokumentu Křišťálový fantom.

Velmi moudrý a zajímavý článek. Shodou okolností tohle téma v posledních dnech řeším - a ejhle, přišlo mi do cesty i tam, kde jsem to nečekala. Myslím, že opravdové a plné odpuštění musí v člověku dozrát časem, když se k němu budeme nutit násilím ("měla bych odpustit"), nadělá víc škody, než užitku. Asi je nutné projít si tou katarzí, kdy nám plnou vahou dojde, co je vlastně opravdu důležité... a pak to chce taky trochu pokory. A proč křivdy řešit i po letech? Nemyslím, že bychom se v tom měli "pitvat" non stop... nicméně - když se to jednou provždy uzavře, může se stará rána teprv zahojit. A její význam nám možná napoví to slovo samo - KŘIVda... něco pokřiveného, nedobrého... co se odpuštěním konečně narovná.

Citovaný psycholog jaro Křivohlavý byl křesťan. Díky sametové revoluci jsem uvěřila a poznání, že v Božích očích jsme jeden za osmnáct a druhej za dvacet bez dvou mi odpuštění značně usnadňuje. Psychologové mají pravdu, že neodpuštění nás může zničit na těle i na duchu. A Bůh dá sílu k odpuštění každému, kdo si o ní řekne. Jde jen o to udělat tu zkušenost!

Dobrá rada, že si máme křivdy vyříkat ale většinou ten kdo ukřivdil nic rozebírat nechce.

Myslím, že je to trochu masochismus, zabývat se stále křivdami, které se nám staly. Zapomenout se jistě nedají, ale proč myšlenky na ně oživovat? Sami jsme možná také někomu ukřivdili. A co s tím?