Když dva dělají totéž, není to totéž. Zatímco jeden plavec přeplave kanál La Manche s krajním vypětím, odskočí si jedna žena v domácnosti do téhož kanálu a přeplave jej tam i zpět s poloviční námahou! Známý horolezec si klidně zdolá osmitisícovku bez dýchacího přístroje a profesionální cyklista je už dávno na svačině, zatím co amatéři šlapou ještě do kopce.
Jakmile se dostavil mladý výpravčí Lojzík Bernát do stanice Dobrotín, zapadl do kolektivu starých pánů. Tito statní čtyřicátníci se jeho dvaceti třem letům jevili jako velební kmeti, těsně nad hrobem. Byli důstojnost sama. Posvátně kráčeli kolem reléového pultu a obřadně tiskli tlačítka cestového systému vzor SSSR. Byla to bomba, výkřik moderní techniky roku 1966. Tři kmeti a jeden mladík. Ten mladík se jmenoval Josef Mokrý.
Jožka byl kavárenská myš. Dokázal hrát do rána karty v nočním podniku, opláchnout se a klidně nastoupit na denní šichtu. Byl to až neuvěřitelný bordelář. Nechával si posílat obědy přímo z restaurace v sousedním městě. Otec, hostinský, posílal mu obědy v porcelánových talířcích obdélníkového tvaru s přihrádkami na salát a jiné přílohy. Josef talířky neumýval, pouze je ukládal špinavé do skříňky. Až byla skříňka zcela zaplněna, odvezl třicet nemytých talířků autem do mateřské restaurace! Zatímco starší pánové celou noc v dopravní kanceláři svítili a důstojně rázovali kolem panelu, Josef měl zhasnuto. Seděl pohodlně rozvalen v křesle, nohy v ponožkách měl položeny na stolku s telefonem. Na břiše se mu válelo sluchátko. Palcem u nohy obsluhoval tlačítkovou ústřednu typu AIDA. Aby nemusel vstávat, obsluhoval tlačítka vlakových cest pravítkem!
Staří pánové měli vesměs tváře v základní poloze do důstojného zasmušila. Josef se pořád mimicky usmíval. Byla to jakási svalová záležitost. Usmíval se i když byl náčelníkem Pospíšilem peskován. Dost dlouho trvalo, než se svalová anomálie vysvětlila. Josef ale neprotestoval svým postojem proti generaci starců. Byl prostě jiný.
Lojzík se dostal do zácviku k panu Josefu Holoubkovi. Šedivý, hřmotný chlap, byl učitel k pohledání. Nesnášel komunisty. Byl akorátní, pořád usměvavý a vždy byl ochoten diskutovat na jakékoliv téma. Lojzík vždycky hlasitě pozdravil: "Práci v šest!“
"Máš kliku, že dokážeš křesťansky pozdravit!“ odpovídal šedivý pán. Pan Holoubek se do telefonu vždy hlásil. "Dobrotín, Matůšů!“ Mystifikoval tak celou trať, že v téhle stanici slouží celá rozsáhlá rodina zaměstnanců téhož jména!
"Člověče, jsem dnes utahaný jako pes. Včera celý den na bramborách a večer ještě po mně má stará lezla jako blázen po zdi. Ta ženská je k neutahání!“ stěžoval si jednou učitel.
"Ale pane Josef, já jsem si myslel, že po čtyřicítce vám už sex nic neříká!“
Pan Holoubek se jenom záhadně usmíval. Dvacetiletému klukovi se zdála sexuální aktivita těch "starců“ nepochopitelná.
Nejmenším ze starých pánů byl pan Josef Vrána. Chodil do práce s obrovskou taškou, která tvořila jednu třetinu jeho postavy. Nosil velký mantl a velkou čepici. Byl dost nervózní a rozhlas v jeho rukou se stal zbraní hromadného ničení. Před každým použitím rozhlasu štěrchal prstem na mřížku mikrofonu. Na nádražím a přilehlou vesnicí se pak ozývalo rachocení vzdálené a blížící se bouře! Postavil odjezd, vlak se nehýbal.
"Padesát dva sedm čtverko jeď - máš postavený! Sakra jeď, všecko stojí, že tam na tebe půjdu!“ Chraplavý hlas se nesl až do dva kilometry vzdálené vesnice. Rozhlasníky jsou opatřeny zpětným dotazem. Vysílačky mají jen u policajtů.
Jednou opět povzbuzoval pan Vrána posunující díl: "Tak sakra jeď a nechrápej! Chrrr! Chrrr!“ To výpravčí škrábal na mikrofon."Trhni si nohou petrolíne!“ ozvalo se najednou ze zpětného dotazu.
"Já jsem s tebou husy nepásl, komu tykáš, počkej až se vrátíš do baje!“ ozvalo se z dopravní kanceláře.
O vlakové přestávce pak bylo možno vidět překážkový běh. Malý výpravčí běží po nádraží plném odstavených vagonů. Vozy musel překovávat každý zaměstnanec. Byla to jakási Velká Dobrotínská! U většiny vozů chybí brzdové budky a schůdky. Malý člověk musí pod nárazníky, nebo se drápat přes ně. Konec dramatického dostihu se blíží. Jako velká voda vletí malý člověk do místnosti posunovačů.
"Který z vás to na mne křičel?“ vyzvídá vedoucí směny.
Mladý posunovač z Maloměřic se kajícně přiznává a omlouvá se. Mstitel stačil mezitím vychladnout: "Ještě jednou a uvidíš!“Pohrozí rukou a odchází stejně klikatou cestou nazpět do věže.
Životní běh dospěl do další fáze. Lojzík už je padesátiletým kmetem. Přichází mládí. Ti mladí nemají důvod nepovažovat padesátníky za starce. Tak jako bořil důstojnost starých pánů kdysi Josef Mokrý, boří ji dravé mládí dnes.
Lojzík Bernát dostává vždy do směny nováčky. Každý je jiný. Někdo je snaživý, jiný se snaží sloužit polehounku. S každým se zatím Lojzík vždy domluvil. V poslední době ovšem vyfasoval parádního spolupracovníka. Luboš Rajnoch je číslo.
Tento člověk má mnoho jiných zájmů. Ve službě válí těsto, natírá dřevěné výrobky, nebere telefony. Práci vykonává levou zadní a nic na světě jej nedokáže vyvézt z klidu.
"Pane Bernáte na pátou kolej jede lokomotiva. Řekněte strojvedoucímu, že najede na sedmou kolej na zátěž.“
Lojzík kráčí zamyšlen do kolejiště a očekává stroj. Najednou přijede do vlečkových kolejí projíždějící spěšný vlak! Venkovní výpravčí couvá opatrně do dopravní kanceláře.
"Sakra, co to máš na té páté? Vždyť tam stojí spěšňák!“
"Sorry šéfe, brnkačka, už je to postavený!“
Odchycený vlak odjíždí a nikoho to nevzrušuje. Akorát udivený strojvedoucí si ťuká na čelo. Jedna příhoda lepší než druhá. Vlak strusky projíždí v noci omylem do sousední stanice. Vlaky houkají před vjezdovými návěstidly, která Luboš zapomněl postavit. Žádná křeč!
Ten den jako by vymaloval. Svítí sluníčko. Lidé se vyhřívají na lavičkách před staniční budovou. Je neděle. V obci Dobrotín probíhají hody spojené s poutí. Od časného rána se ozývá z návsi dechová hudba. Lojzík slouží na věži jako dispoziční výpravčí. Protože slouží na opačném konci nádraží, v poschodí, slouží jen v tričku a trenýrkách. Dole, na protějším konci rozsáhlého kolejiště, ve staré budově přebývá jako venkovní výpravčí právě Luboš Rajnoch.
Do stanice přijíždí osobní vlak.
Dávno minul čas odjezdu. Vlak se nehýbe. Mohlo se stát spoustu věcí. Porucha lokomotivy, závada na voze, nevolnost cestujícího. Najednou zazvoní telefon.
"Pane šéfe, tady není venkovní výpravčí!“
Do Lojzíka jako když střelí. Rychle obléká košili a natahuje kalhoty. Vlak venku už stojí deset minut! Vybíhá jen v pantoflích. Schody dolů z věže bere po dvou. V kolejišti klopýtá. Jako kdysi pan Vrána, běží služebník Velkou Dobrotínskou. Přeskakuje odstavené vozy. Pro jednu ztracenou trepku musí vlézt pod vůz. Jako velká voda letí do dopravní kanceláře. Nasazuje si na hlavu červenou čepici a zvedá výpravku. Vlak konečně odjíždí. Sportovní výkon je oceněn potleskem děvčat v podhradí.Venkovní výpravčí, který měl vypravit osobní vlak se prostě nedostavil!
Vítězství dravého mládí nad zkostnatělým a zapšklým stářím je dokonalé a definitivní.
Dispoziční výpravčí chvíli čeká. Hlavou se mu honí chmurné myšlenky. Bude muset obsluhovat oba posty, stejně jako kdysi tkadlena - údernice soudružka Gaganovová dva tkalcovské stavy. Ta se tehdy propracovala k obsluze několika stavů. Ty ovšem byly v jedné hale. Obsluhovat obě stanoviště a běhat vypravovat osobní vlaky přes překážkovou dráhu celého nádraží, to je vyhlídka nevábná a zdrcující.
Lojzík Bernát se venkovního výpravčího nedočkal. Zatížen chmurnými myšlenkami, chystá se odejít na věž, aby pokračoval ve výkonu dopravní služby.
Najednou se za rohem vynořil postrádaný služebník. Vrací se nevzrušen. Jeden osobní vlak, žádný osobní vlak! No a co? Provinilec se tváří spokojeně jako Josef Švejk. Na omluvu praví: ,,Sorry šéfe, akorát mne zklamala paměťová stopa!“.
Vlak byl vypraven předepsaným způsobem, akorát výpravčí byl obut v pantoflích.
Mladík se tváří spokojeně. Nic mu nechybí.
Na klopě saka má vetnutu papírovou růži z pouti!
