Moje cesta do Anglie - jedeme a letíme
Foto: autorka

Moje cesta do Anglie - jedeme a letíme

16. 10. 2018

Můj manžel je katastrofik, tvrdí, že už od narození prý přitahoval všechny katastrofy. Já si myslím, že to není až tak strašné, ale občas s ním musím souhlasit. Před cestou do zahraničí radši uzavíráme pojištění, většinou s asistenční službou. Uzavřeli jsme ho i tentokrát, pro jistotu. Před námi byla „jen“ cesta z Hradce Králové do Londýna a zpět.

Vlak z Hradce Králové do Pardubic jezdí minimálně jednou za hodinu a v optimálním případě mu to trvá asi 18 minut. Během posledních měsíců jsem však měla dost smůlu, vlaky projíždějící Hradcem do Pardubic dokázaly nabrat díky výlukám nebo nehodám na trati i více než hodinové zpoždění. Náš vlak naštěstí vyjížděl z Hradce a dodržel čas přesně na minutu. V Pardubicích jsme ocenili nově zrekonstruovaný prostor před nádražím. Konečně! Člověk se zde rychle zorientuje a přestoupí na místní dopravu. Na letiště jezdí přímá letištní linka 90. Z vlakového nádraží jsme tam dojeli za pouhých 10 minut.

Nový odbavovací terminál na pardubickém letišti byl otevřen začátkem letošního roku a nese jméno prvního českého letce Jana Kašpara. Protože jsme byli již odbaveni tzv.on-line (palubní lístky jsme dostali v e-mailu a vytiskli si je doma), zamířili jsme rovnou na pasovou kontrolu. Tam jsme prošli s občanskými průkazy bez ztráty kytičky a zamířili k bezpečnostní kontrole. Prohlédli nás dost důkladně, musela jsem si dokonce zout boty a ukázat chodidla. Hůř na tom byl však manžel. V jeho příručním kufříku byl detekován kapesní nůž, jehož čepel byla delší než 6 cm. Přišel o něj a dost dlouho se z toho vzpamatovával. Já alespoň vím, jaký dárek mu koupím o dalších narozeninách. Další překvapení na letišti se naštěstí nekonala. Ještě jsem nezmínila, že jsme letěli s nízkonákladovou leteckou společností Ryanair. Letenku jsme si koupili bez jakýchkoliv příplatků, a tak jsme náš miniaturní palubní kufřík museli odevzdat hned za „gate“, odkud putoval do podpalubí. Také v letadle jsme seděli každý někde jinde, zvláště manželovi to tak moc nevadilo. Podařilo se mu rozmluvit slečnu sedící vedle něj, a tak se vybavoval celou cestu. Moje spolucestující si nasadily do uší sluchátka a vydrželo jim to až do přistání. Nerušila jsem je. Dívala jsem se z okénka a kochala se pohledem z hůry na zem.

Na letišti Stansted jsme přistáli po dvou hodinách. A hned jsme si posunuli o hodinu ručičky na hodinkách, abychom se srovnali s londýnským časem. Po vystoupení z letadla nás čekala dlouhá klikatá pěší cesta od letadla do hlavní budovy. Šli jsme s davem, patrně jsme minuli možnost využít místní letišní dopravní prostředek jakýsi „vlakobus“ pro zrychlení cesty. V obrovské hale, kde jsou přepážky imigrační kontroly, byly davy lidí. Při podrobnějším pohledu jsme zjistili, že stojí v jakýchsi zatočených frontách, které se vytvářely mezi nataženými lany. Rychle jsme se zařadili a kupodivu lidský had rychle postupoval vpřed. Kontrolou jsme prošli a dokonce jsme rychle objevili i naše zavazadla, kolující na výdejním pásu. Ta se patrně cestou z letadla do haly vezla, takže tu byla s velkým předstihem před námi.

Několikrát jsme si hluboce oddechli a čekala nás další bojovka. Najít „náš“ vlak jedoucí do Londýna. Párkrát jsme narazili na tabuli se jménem našeho vlaku, ale vždy nás přivedla k automatu vydávajícímu jízdenky. Nakonec jsme i tuto cestu našli a dostali se někam do podzemí letiště, kde stál na nástupišti jeden vlak a logicky mohl jet pouze jedním směrem. Rychle jsme do něj nastoupili, ale v tom okamžiku jsem zjistila, že manžel nemá kufr. Pořádně ve mně hrklo a vypadli jsme z vlaku ven. Naštěstí jeho kufr stál osamocený na nástupišti, kde si ho odložil, když se vyptával, jestli tento vlak jede opravdu do Londýna. Ve vlaku jsme radši celou dobu mlčeli, ostatně jsme si slíbili, že se tento týden nebudeme ani trošku hádat. Vlak zastavil cestou pouze dvakrát, potřetí nás vyplivl na nádraží v Liverpool street. I tentokrát jsme šli s davem, ale ten procházel turnikety, kde každý cestující přiložil lístek na vlak a byl propuštěn. My jsme měli pouze lístek vytištěný na počítači, v turniketu nepoužitelný. Nakonec jsme však objevili lidskou bytost obsluhující jeden z turniketů, která nás po prohlédnutí našeho lístku přes turnikety propustila.

Konečně jsme byli v Londýně! V tom okamžiku jsem si vzpomněla na jídlo a obsadila jsem první volnou lavičku v hale a rozbalila krabičku se svačinou. Manžel to nechtěl pochopit a určitě tiše zuřil, ale pak se vydal koupit Oyster cards – předplacené karty pro cestování hromadnou dopravou v Londýně. Postupoval dle návodu, který jsme si před cestou nastudovali, a hledal nějaký obchod či okénko, kde by příslušné karty zakoupil. Nenašel. Na informacích ho odkázali na automat. Po několika pokusech jsme pochopili, že automat nechce spolupracovat s žádnou z našich bankovních karet. Povídal nám o nich docela ošklivé věci. Nakonec jsme našli jeden, který fungoval na bankovky, a příslušné karty se nám podařilo vyloudit. Sláva!

Z haly nádraží se dá vstoupit i do metra. Samozřejmě opět přes turnikety. Jednoduše přiložíte kartu na žlutý kruh na turniketu a jste vpuštěni do podzemí. Tam nás čekala spleť chodeb, schodišť a přechodů na různá nástupiště. Stáli jsme tam s malou papírovou mapou metra a nevěděli jsme, kam se vrtnout. Po stěnách byla sice řada orientačních tabulí, ale v první chvíli jsme se nechytali. Kolem nás proudily davy lidí a ztrácely se v podzemí, my jsme studovali plány tratí metra na stěnách. Nechali jsme odjet dva nebo tři vlaky z nástupiště, které jsme si vylosovali jako to pravé, než jsme do jedné soupravy metra nastoupili. Pak jsme se ale uklidnili, jeli jsme dobrým směrem. Čekalo nás třináct zastávek, než budeme vystupovat. Počítat jsme je nemuseli, jejich jména se zobrazovala i uvnitř vozu. V této chvíli jsme ještě netušili, že se cestování metrem stane v dalších dvou dnech naší oblíbenou činností. V centru Londýna najdete metro téměř na každém roku a dostanete se s ním snad na jakékoliv místo.

 

southkulice.jpg

Typická ulice v South Kensingston (alespoň v okolí místa, kde jsme byli ubytovaní).

 

Ze stanice metra South Kensington jsme se dostali ven opět s davem, který věděl, kam má jít. Oslnilo nás teplé zářijové slunce, ohromily nás proudy vozidel v ulicích. A poprvé jsme na vlastní kůži zažili fakt, že se v Londýně jezdí vlevo. Dosud zažité stereotypy při přecházení ulic nefungovaly. Naštěstí na všech přechodech bylo na zemi napsáno velkými písmeny LOOK LEFT nebo LOOK RIGHT, někdy i dokonce obojí. Do hotelu jsme se dostali po pár minutách. Po osvěžující sprše jsme padli na postel a odpočívali. Zvládli jsme to!

 

Eden Plaza

 

Večer jsme se sešli s přáteli ve staré anglické hospodě Anglesea Arms a odměnili jsme se tradičním pokrmem s názvem Fish and chips. Pro ilustraci prostředí jsem převzala fotografii prázdné hospody ze stránek http://www.angleseaarms.com/.

 

angleseaarms.jpg

 

Posezení s přáteli (v tom starém křesle jsem seděla já).

dsc-0010-5.jpg

 

Moje porce Fish and chips. Bylo to výborné, ale bylo toho MOC!

fish and chips

 

Pokračování příště.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

cestování
Hodnocení:
(5 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslav Kolín
Londýn je pěkný, už jsem v něm byl několikrát, a to jak s cestovkou, tak soukromě, takže si dovolím několik doporučení: Oystercard je zajímavá, ale je ještě něco výhodnějšího - Travelcard. Nepočítá totiž jízdy, prostě jezdíte. Je v papírové podobě, v metru projde turniketem a v autobuse ji stačí ukázat řidiči. Dá se koupit na několik dní (my jsme měli pětidenní) a cena se odvíjí podle počtu pásem, v nichž se chcete pohybovat. My jsme si koupili ta pásma dvě, protože na metro to stačilo, a kde byl náš cíl až za druhým pásmem (Wimbledon), dojeli jsme to z poslední stanice metra ve 2. pásmu autobusem; na autobusy platí jakákoliv Travelcard pro všech devět pásem. Nevím, jak je to teď, ale před dvěma roky měly British Railways jakousi akci - na Travelcard zakoupenou u nich (na nádraží!) bylo možno získat slevy na vstupy do různých památek, jen bylo třeba si doma zjistit, do kterých, a vytisknout si příslušné vouchery. My jsme např. navštívili Tower s voucherem 2 in 1, tedy vlastně za poloviční vstupné. O Ryanairu nemám slov. Je to nízkonákladovka, ale mám dojem, že je to s ní jako v Cimrmanově hospodě na mýtince: Koupili si letadla a lezou jim do nich lidi! Letěli jsme s nimi loni z Liverpoolu do Prahy a nikdy víc! To už je daleko lepší EasyJet. Možná jsem masochista, ale radši cestuji do Anglie autobusem a přes Kanál trajektem (Eurotunel mě deprimuje), i když to trvá dlouho. Jsem zvědav na pokračování cestopisu.
Libor Farský
Mám na Londýn ty nejhezčí vzpomínky, ovšem psal se rok 1968.
Dana Puchalská
Děkuji za druhý díl. Krásně se čte a díky i za odkaz na restauraci. A těším se už teď na t ř e t í pokračování
Zuzana Pivcová
Je to už 18 let, co jsem byla naposledy v Londýně, přitom před tím skoro každý rok. Kromě první cesty autobusem a trajektem z Calais jsem vžy letěla, a pokaždé na Heathrow. I odtamtud to byla do centra docela dálka. Ano, vždy jsem bydlela v té části města, kterou máte na snímku. Letenku a ubytování mi vyřizovalo MO, mně dalo práci si vyřídit pětidenní průkazku na dopravu. Na vstup do metra na letišti také nezapomenu. Moc děkuji za vyprávění a obdivuji vás, jak jste si vše předem vyřídili. Inu, doba pokročila.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.