Tohle vyprávění je o jednom stručném zápisu z 28. 10. 1918 ve válečném deníku mladého houslisty, mého otce. Hlavně však o tom, co tomuto zápisu předcházelo.
Můj táta se narodil v Náchodě (na Kramolně) v roce 1897 a pocházel z chudé rodiny místního krejčího. Patřil k nejmladším. Jeho matce se narodilo 16 dětí, avšak dospělosti se dožily jen tři. Táta vychodil měšťanskou školu a nastoupil v textilce Isidora Mautnera. Kapitalista Mautner měl už na přelomu století „baťovský“ sociální program pro své zaměstnance a jako hlavního ředitele zaměstnával člověka, který doma provozoval, jak tehdy bylo v kulturně založených rodinách dost běžné, nedělní umělecká odpoledne – přednášely se básně, zpívaly písně a hráli hudebníci.
Hraje na housle
Malý Oldřich toužil hrát na housle. Maminka, aby to jeho otec nevěděl, mu skutečně housle koupila a on se s nadšením a za pomoci jednoho učitele učil. A šlo mu to stále lépe. Měl zřejmě talent, protože již v sedmnácti letech vynikal svou hrou. V té době začal pracovat jako nižší úředník právě u Mautnerů a pan ředitel jej jednou pozval domů, aby společnosti předvedl své umění.
A pak jednoho dne přišel překvapivý dopis – pozvání od princezny Alexandry von Schaumburg-Lippe na náchodský zámek. Oldřich si sbalil housle, vyšplhal na zámecký kopec a před princeznou a jejím doprovodem zahrál. Princezna byla hrou mladého houslisty natolik okouzlena, že mu na místě nabídla stipendium ke studiu na Pražské konzervatoři. Kluk z chudé rodiny, napůl samouk… a teď takové štěstí! (I já jsem po nějakých 103 letech od události na tátu pyšný.)
Táta tedy nastoupil ke studiu na konzervatoři. Bylo to na počátku 1. světové války a právě ta s ním zametla podobně jako s miliony jiných mladých mužů. Dosáhl plnoletosti, a 1. srpna 1916 musel nastoupit do armády. Jeho krásný sen skončil. Bylo mu devatenáct.
Avšak to přece vůbec není konec celého příběhu! Narukoval na italskou frontu, byl i na „slavné“ Piavě a v horských průsmycích. Naštěstí byl přece jen nad průměrem obyčejných pěšáků: měl měšťanku, výborně mu šly jazyky, snadno se učil a jako houslista měl obratné prsty. Nedivme se proto, že jej odveleli do telegrafní školy, takže se stal telegrafistou a nemusel na nikoho střílet. (Všimněte si té zajímavosti na pohlednici. Nejde o poznámku u fotografie, tu tam táta připsal po válce. Ale té adresy: Adolf Čepelka, krejčí, Náchod, Čechy. To stačilo.)
Píše závěť
Přátelé, mám před sebou jeho válečný deníček. Opravdu ano. Jsou to dvě malé knížečky s poznámkou o Feldpost 385, aby nálezce věděl, kam knížku doručit. Táta sloužil převážně u 44. střelecké brigády. Takzvaná italská fronta probíhala většinou v jižním Tyrolsku. Táta procestoval velký kus té země. „Procestoval“ možná občas znamenalo v dešti kulek, v blátivých zákopech, s žíravou touhou po životě a po blízkých doma. Většinou však italská fronta byla klidná a mezi útoky jedné nebo druhé strany se „nic zvláštního nedělo“.
Byl to dvacetiletý kluk. Dvacetiletý kluk…, který napsal svou závěť! Držím ji před sebou. Je stručná, vždyť byl mladý, měl jen rodiče a sestru a žádný majetek. Až na ty housle. A napsal, jak si horoucně přeje dostat se zas ke svým doma, jak by rád žil v míru… a že své housle, svůj jediný majetek, odkazuje (v případě že se nevrátí) slečně Emě F., která jej určitě věrně čeká. Slečna však vůbec nečekala, na Oldřicha zapomněla (což on naštěstí nevěděl). Jsou to pouhé čtyři odstavce textu, ale jsem si jistý, že byste je probrečeli.
Deníček mi působí určité problémy tím, že táta, jakožto zřejmě jazykově velmi nadaný, občas přeskakoval z češtiny do němčiny. Ale česky popisuje všechny jednotlivé události. Nejen ty nebezpečné a smrtící, ale třeba i to, že na 1. máje, asi po tiché dohodě obou stran, na sebe vojska nestřílela.
Končí s válkou
Zůstanu už u roku 1918. V lednu se opět dostal na Piavu, což je dravá horská řeka, kolem níž se odehrávaly jedny z nejkrutějších epizod na italské frontě. Táta si kromě jiného poznamenal, že si přinesl 2-3 kila kukuřičné mouky, avšak obává se, že zas brzy bude mít hlad. I v nejzazším zákopu se musí chránit před nepřátelskou střelbou. V předních zákopech je každá jednotka jen určitý čas, avšak právě v té době utekli k Italům dva Češi, tak je nechali v přední linii déle. Kromě toho velení stanovilo, že v zákopu nesmí vedle sebe stát dva vojáci téže národnosti. Aby se spolu nedomluvili. (To muselo tátu rozesmát, když sám uměl německy naprosto brilantně.)
16. srpna si píše: „Den mých dvacátýchprvých narozenin. Když jsem narukoval…,napsal jsem si do deníku tři otázky: Jestli? Kdy? a Jak se vrátím? … Když si pomyslím, že mi je 21 roků…, tak je mi až k pláči líto a smutno a nic mě netěší. Jen tu modlitbu vysílám dnes k Bohu…“ (Já samozřejmě vím stejně jako vy, že spisovatel by tohle napsal líp, ale autorovi bylo pouhých 21 let a navíc to psal někde v úkrytu. Je to naprosto autentický zápis.)
Představte si, že jeho deník končí přesně 28. říjnem 1918! Jak je to možné? V září dostal dovolenou a odjel do Náchoda. Vracel se přesně o měsíc později (20.), avšak na cestě vojáci obdrželi rozkaz, aby se na vojnu nevraceli. Takže se vrátil domů a pak už si jenom zapsal: „28. říjen. Nadešel památný den pro český národ. Vídeňská vláda svržena, národ osvobozen.“ Stručně, jak to odpovídalo chápání mladého kluka a atmosféře té doby. (To ještě chudák nevěděl, že zanedlouho pojede na Slovensko bojovat proti maďarské armádě, která se snažila o připojení Slovenska.)
Celou válku šťastně přežil (jak snad tušíte :-) ) a později se svojí pílí a jistě i díky talentu a štěstí prosadil a splnil si své cíle: stal se houslistou, stal se učitelem hudby, založil vlastní hudební školu a po druhé světové válce s ní přešel do státní hudební školy, kterou řádně vedl až do politického procesu. Ale to je už úplně jiná kapitola a nebudeme si s ní kazit ten válečný příběh. Děkuji za jeho přečtení.
Na fotografiích vidíte osvědčení o absolvování 1. ročníku konzervatoře z r. 1916, pohlednici z telegrafní školy, „oficiální“ fotku táty zamlada, svatební foto (manželka mu brzy zemřela), pohled na náchodský zámek, kde došlo k setkání syna krejčího s princeznou (ta žila v letech 1879-1949) a Čepelkovu hudební školu (s majitelem a současně ředitelem uprostřed).