Ideální prarodič má padesát let

Každá rodina to má jinak a vždy to měly rodiny různě. Padesátiletá žena chodí do zaměstnání a "chytat vnuky" může možná jen o víkendu. Padesátiletá žena má taky manžela, nemá na starosti jen vnuky, aby ulehčila jejich rodičům. Víte, co bylo v textu jedné písničku z muzikálu Starci na chmelu? "... a bylo by moc pošetilé, pro život hledat jízdní řád..." Syna jsem měla ve 28, druhého v 36. Dnes mám desetiletého vnuka a nemám problém ho dohonit ať už nožmo nebo kolmo. No a co, další vnouče budu mít v sedmdesáti. On taky každý sedmdesátník vypadá, chová se a cítí se jinak.

Být milovanou babičkou je krásné v padesáti i v sedmdesáti...

Existence prarodičů ve vývoji dítěte má roli naprosto zásadní. Vymlouvat se na generační rozdíly je nesmyslné. Ty byly, jsou a budou. Pokud babička je rozumná ženská, něco si o výchově dětí přečte a snaží se trošku "jít s dobou", bez větších potíží tyto rozdíly "smázne". Kde je vůle, tam je i cesta. Vnoučata obohacuje setkávání s babičkou a dědou, kteří mají životní zkušenosti a nadhled. A kteří ho hlavně mají rádi. A babičku a dědu obohacuje setkávání se s vnoučaty. Být babičkou a dědou neznamená rezignovat na svůj život, ale rozšířit ho, o život někoho dalšího. Život dostane nový rozměr. A je to moc fajn. / Vnučka Andulka 1,5 roku./

Nebo spíš nemyslet si že jsou středobodem života vnoučka.

Dle mého názoru existence prarodičů ve vývoji dítěte nemá významnou roli. Není snadné se s tím smířit, ale generační rozdíly v dnešní době jsou tak markantní, že bych doporučila prarodičům upozadit se.