Když je zvíře člověk

Nejdřív k názorům paní Skopalové, stačí si přečíst její profil a většího sobce, aby pohledal. Když nemáte ráda zvířata, jděte někam na seznamku, třeba se nějaký nesobecký nepejskař ustrne. V článku totiž není o rozmazlování versus tyranii řeč. Jen o tom, že byť třeba úsměvně, si vycházejí majitelé se svými zvířaty vstříc. Tyranie od zvířat či dětí vypadá jinak. A co se týče polidšťování, lze to vzít i z opačné strany, člověk je také jen zvíře, takže svým chováním, tím, že cítí pomocí smyslů, je naprosto stejný jako pes či jiné zvíře. Takže ne polidšťování zvířat, ale "odzvěřování" člověka je ten problém. Ta arogance, že je něco víc, podle toho to s přírodou i celou planetou vypadá.

Článek se mi líbil. Ta jedna hvězdička byl omyl, mělo jich být pět. S některými příspěvky by se dalo polemizovat, ale asi je opravdu každého věc, jak moc si svého mazlíčka rozmazluje (všimněte si, že obě slova mají společný základ). S čím ale nesouhlasím je názor p. Skopanové, že kdo má rad psi, nemá rád lidi. Možná takoví lidé existují ("lidi jsou různé ..."), ale nedá se to zevšeobecňovat a já o nikom takovém nevím. Spíš si myslím, že je to naopak - kdo nedokáže mít rád aspoň nějaké zvíře (někdo psi, jiný kočky nebo třeba hady) těžko bude mít rád lidi.

P. Skopalová: Když někdo chce dělat otroka svému psovi je to jeho věc - to je pravda jako u jakéhokoliv jiného otročení, včetně otročení rozmazleným dětem. Nikdy to nemůže vést k ničemu dobrému. Ale láska ke zvířatům nemusí nutně být otročení, vždycky záleží na tom, zachovat rozumnou míru.

No, ono je to asi hodně zevšeobecněné, paní Skopalová. Nevím, zda to bylo myšleno tak, že největší sobci jsou majitelé psů, nebo že všichni majitelů psů jsou sobci. Ani jedno není pravda. Nikomu se nedá vnucovat láska ke zvířatům, ale ani ji někomu brát.

Já bych to heslo ještě poupravila kdo má rád psy nemá rád lidi. Nepoznala jsem větší sobce než jsou majitelé psů kvůli svému miláčkovi neberou ohled na nic a na nikoho. Žádný majitel jiného zvířete se tak nechová.

Své dva želváky rozmazluji, mluvím na ně a mají svá jména. Ale spát s jakýmkoliv zvířetem v posteli to ne, to se mi příčí. Každý z nás na ten svůj pelíšek, to své teritorium, kam ten druhý nesmí. A pokud to tak někdo má nastavené, jeho věc. V posteli mám vedle sebe ráda jiný živočišný druh - je to chlap. ;-)

Ilono souhlasím s Tebou, protože to totiž platí oboustranně, kdo nemá rád lidi, nemá rád ani zvířata. Jak jsem napsala v článku "Zvířata a já", "Láska je jen jedna" a proto také vím, že ani mě nemohou mít všichni rádi, tedy na rozdíl od zvířat, ta jsou totiž bezelstná. Jsou stejná jako malé děti a nedokáží ublížit, dokud jim není ublíženo. Poslední odstavec tohoto článku by zasloužil zlatý rám, jen do první věty bych přidala "člověk". "Zkrátka, každé zvíře, stejně jako člověk je jiné, každé má poněkud jinou povahu.", tak to zkusme akceptovat i my.

To, že neskáču jak někdo píská ještě neznamená, že ho nemám ráda.

Na konci příspěvku jsem nedala ". V této souvislosti jsem našla zajímavý článek https://psychologie.cz/ani-cukr-ani-bic/

Je na každém chovateli jak zvíře vnímá, ovládá nebo hýčká. Patřím do skupiny majitelů mazlíčků a dělám to ráda. Zatím nezaznamenávám známky tyranství ani u sebe ani u mé chlupaté společnice. Co čtenář, to názor. Důležité je, zda vám společnost zvířete něco přináší nebo vás obtěžuje.