Když je zvíře člověk
Ilustrační foto: ingimage.com

Když je zvíře člověk

26. 9. 2018

Spí s lidmi v postelích. Sedí s nimi u stolů. Mají lidská jména. Lidé s nimi mluví, kladou jim otázky. Postavení psů, koček i dalších domácích zvířat se v poslední době výrazně změnilo. Lidé je považují za sobě rovné, hledají v nich lidské vlastnosti. Říká se tomu antropomorfizace.

Zoologové, přírodovědci i mnozí laici ten proces moc rádi nevidí. Jinými slovy, mají pocit, že to lidstvo se svou láskou ke zvířatům už poněkud přehání. Slovník cizích slov výraz antropomorfizace popisuje takto: Polidšťování, neadekvátní přenášejí lidských vlastností, lidského chování a prožívání do mimolidské společnosti, například do zvířat, přírodních sil i neživých věcí. Pohledem do běžného života to vypadá nějak takto:
„A spinkáte s Aničkou spolu v posteli?“
„No to je jasné, Anička se vždycky zlobí, když se dlouho díváme na televizi. To pak sedí v posteli, upřeně se na nás dívá a dělá takové: ňuf ňuf. Vyzývá nás tím, ať už jdeme spát, všichni společně. Manžel vždycky hned vypíná televizi, on nesnáší, když je Anička nespokojená.“
„Slyšíš to, Maxíku? Anička chodí brzy spát a ty tak rád ponocuješ. Dobře poslouchej. Buď hodný kluk a odnauč se škrábat v jedenáct v noci na dveře a předstírat, že nutně potřebuješ ven. Ty se totiž jen chceš projít. Víte, on se Maxík moc rád prochází v noci.“

Ano, tak nyní běžně vypadají rozhovory majitelů psů. Pro někoho naprosto normální konverzace, pro někoho ukázka, že lidé to se svou láskou k psům, kočkám a dalším domácím zvířatům přehánějí. Kdo to kdy dříve viděl, aby s nimi mluvili jako s lidmi?

„U nás se vždy říkalo, že když zvíře dostalo jméno, stalo se členem rodiny. Pamatuji se, jak jednou zmizel můj králík Pepa. Nikdo neměl odvahu říct mi, že jsme ho měli k obědu. Já dlouhá léta věřila, že utekl. Bratr mi pravdu o Pepovi řekl až po letech a mě to i po letech vzalo. Myslím, že je dobře, když se nyní rozlišují zvířata užitková a ta domácí, k mazlení, pro radost. Nejhorší bylo, když člověk získal vztah k nějakému hospodářskému zvířeti, dal mu jméno a pak mu ho někdo zabil a sežral,“ vzpomíná osmdesátiletá Věra, která prožila dětství na statku. „Tehdy byl pes vždy u boudy a večer se pouštěl na zahradu, aby hlídal. Jméno měl, ale byl to pes. Měli jsme ho rádi, ale nebrali jsme ho jako člověka, ale jako psa. Nyní zírám, že se lidé k pejskům chovají jako k lidem. Ale vlastně je to hezké. Možná, že kdybych žila v dnešní době, tak bych si taky svého králíčka Pepu brala do postele,“ říká se smíchem.

Nyní už je jasné, že psi dokáží věci, o nichž lidé dříve neměli tušení. Jsou schopni si zapamatovat sto až dvě stě slov, jejich vnímání toho, co se děje kolem nich, je na úrovni dvouletého dítětě. Není tedy divu, že čím více lidé psy či kočky a jejich schopnosti poznávají, tím více jim připadají podobní lidem. To znamená, že jim přisuzují lidské vlastnosti a schopnosti. Někdy oprávněně, někdy to poněkud přehánějí, ale zkrátka, je to lákavé.

„Často se nyní mluví o inteligenci psů, sestavují se různé žebříčky, která psí rasa je inteligentnější než druhá. Jenže mnohdy lidé tu psí inteligenci měří podle lidské. Co si vlastně pod pojmem psí inteligence  přestavit? To, jak pes plní lidské příkazy? Nebo to, že je svobodomyslný a byl by schopný přežít, kdyby se ocitl v přírodě?“ klade otázku cvičitel psů Václav Tomšovský.

Mnoho dalších kynologů upozorňuje, že to lidé s polidšťováním zvířat začínají přehánět. Příkladem je například to, že očekáváme, že psi budou chápat vše, co po nich chceme, že se budou chovat jako lidé. Jejich grimasy a řeč těla si vykládáme podle toho, na co jsme zvyklí u lidí. Jenže ve skutečnosti to často znamená něco jiného, jen si to nechceme připustit.

Na přehnané polidšťování zvířat nedávno upozornil profesor filozofie Thomas Baldwin, který je jedním z autorů studie, jež tvrdí, že to vědci přehánějí s polidšťováním opic. Primáti svou chytrostí s podobností lidem lidstvo fascinují už řadu let. „Experimentální polidšťování zvířat je neetické. Příkladem je přidávání lidských rysů opicím, například tím, že je lidé učí lidskou řeč. Výsledkem však mohou být stvůry,“ upozornil filozof.

„Polidšťovat zvířata je problematické, ale pokusit se vcítit se do situace zvířete, například jak ono se dívá na člověka a lidské hemžení, to nemusí být marné,“ uvedl Josef Duben, dlouholetý mluvčí Státní veterinární správy a autor knih. „Vidět ve zvířatech bytosti, které jsou po duševní stránce rovnocenné člověku a přičítat jim lidské uvažování, to s ohledem na znalosti z biologie a etologie člověka a živočichů dost dobře nejde. Ale je nutné si uvědomit, že zvířata, ať už domácí, hospodářská či volně žijící, jsou živí tvorové, kteří odpovídajícím způsobem cítí. To znamená, že vnímají libost, mají strach, dovedou se radovat. A proto je na jejich potřeby nutné brát ohled,“ dodává.

Je v podstatě jedno, jestli s pejskem spíme v posteli a vážeme mu na ofinu růžové mašle nebo máme vysportovaného parťáka, který perfektně reaguje na každý náš příkaz. Nebo zda máme poněkud svéhlavou kočičku, která se vrací domů jednou za týden a pak zase odvážně vyráží na výlet.

Zkrátka, každé zvíře je jiné, každé má poněkud jinou povahu. Je fajn, když to dokážeme akceptovat a snažíme se o něm zjistit, co nejvíce. Co cítí, co ho těší, co nemá rádo. Protože, pokud si s ním opravdu rozumíme, poznáme to. Někdo to nazve přehnaným polidšťováním, někdo pěkným pochopením toho, že každý jsme odlišný a přesto nám spolu může být dobře, pokud se navzájem respektujeme.

domácí mazlíčci pes
Hodnocení:
(4.6 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Anna Dudková
Nejdřív k názorům paní Skopalové, stačí si přečíst její profil a většího sobce, aby pohledal. Když nemáte ráda zvířata, jděte někam na seznamku, třeba se nějaký nesobecký nepejskař ustrne. V článku totiž není o rozmazlování versus tyranii řeč. Jen o tom, že byť třeba úsměvně, si vycházejí majitelé se svými zvířaty vstříc. Tyranie od zvířat či dětí vypadá jinak. A co se týče polidšťování, lze to vzít i z opačné strany, člověk je také jen zvíře, takže svým chováním, tím, že cítí pomocí smyslů, je naprosto stejný jako pes či jiné zvíře. Takže ne polidšťování zvířat, ale "odzvěřování" člověka je ten problém. Ta arogance, že je něco víc, podle toho to s přírodou i celou planetou vypadá.
František Komín
Článek se mi líbil. Ta jedna hvězdička byl omyl, mělo jich být pět. S některými příspěvky by se dalo polemizovat, ale asi je opravdu každého věc, jak moc si svého mazlíčka rozmazluje (všimněte si, že obě slova mají společný základ). S čím ale nesouhlasím je názor p. Skopanové, že kdo má rad psi, nemá rád lidi. Možná takoví lidé existují ("lidi jsou různé ..."), ale nedá se to zevšeobecňovat a já o nikom takovém nevím. Spíš si myslím, že je to naopak - kdo nedokáže mít rád aspoň nějaké zvíře (někdo psi, jiný kočky nebo třeba hady) těžko bude mít rád lidi.
Pavla Žídková
P. Skopalová: Když někdo chce dělat otroka svému psovi je to jeho věc - to je pravda jako u jakéhokoliv jiného otročení, včetně otročení rozmazleným dětem. Nikdy to nemůže vést k ničemu dobrému. Ale láska ke zvířatům nemusí nutně být otročení, vždycky záleží na tom, zachovat rozumnou míru.
Pavla Žídková
No, ono je to asi hodně zevšeobecněné, paní Skopalová. Nevím, zda to bylo myšleno tak, že největší sobci jsou majitelé psů, nebo že všichni majitelů psů jsou sobci. Ani jedno není pravda. Nikomu se nedá vnucovat láska ke zvířatům, ale ani ji někomu brát.
Olga Škopánová
Já bych to heslo ještě poupravila kdo má rád psy nemá rád lidi. Nepoznala jsem větší sobce než jsou majitelé psů kvůli svému miláčkovi neberou ohled na nic a na nikoho. Žádný majitel jiného zvířete se tak nechová.
Dagmar Bartušková
Své dva želváky rozmazluji, mluvím na ně a mají svá jména. Ale spát s jakýmkoliv zvířetem v posteli to ne, to se mi příčí. Každý z nás na ten svůj pelíšek, to své teritorium, kam ten druhý nesmí. A pokud to tak někdo má nastavené, jeho věc. V posteli mám vedle sebe ráda jiný živočišný druh - je to chlap. ;-)
Jitka Caklová
Ilono souhlasím s Tebou, protože to totiž platí oboustranně, kdo nemá rád lidi, nemá rád ani zvířata. Jak jsem napsala v článku "Zvířata a já", "Láska je jen jedna" a proto také vím, že ani mě nemohou mít všichni rádi, tedy na rozdíl od zvířat, ta jsou totiž bezelstná. Jsou stejná jako malé děti a nedokáží ublížit, dokud jim není ublíženo. Poslední odstavec tohoto článku by zasloužil zlatý rám, jen do první věty bych přidala "člověk". "Zkrátka, každé zvíře, stejně jako člověk je jiné, každé má poněkud jinou povahu.", tak to zkusme akceptovat i my.
Olga Škopánová
To, že neskáču jak někdo píská ještě neznamená, že ho nemám ráda.
Ilona Erika Kolář
Když si někdo rozmazluje svého psíka nebo kočičku, nikomu do toho nic není. Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi.
Jitka Caklová
Na konci příspěvku jsem nedala ". V této souvislosti jsem našla zajímavý článek https://psychologie.cz/ani-cukr-ani-bic/

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.