Většina lidí to zná. Najednou mají nezvladatelnou chuť na něco. Někdo na sladkosti, někdo na slané pochoutky, někdo prostě vyluxuje vše, co právě najde v lednici. Neznamená to, že má hlad. Má prostě chuť. Pocity skutečného hladu už totiž většina lidí vůbec nezná. Ty znali ještě rodiče dnešních seniorů, ale dnes už prakticky málokdo ví, co to je mít skutečný hlad.
To, co my nazýváme hladem, je totiž velmi často jen chuť. Lékaři rozlišují hlad fyzický a emoční. Fyzický je ten, který už téměř neznáme. Ten, který přichází pomalu, když jsme dlouho nic nejedli. Jde o hlad přirozený, tělo si říká, že potřebuje doplnit palivo, aby mohlo dál fungovat. Jenže mnohdy ho nyní zaměňujeme s hladem emočním. To je takový, který přijde náhle, nečekaně, klidně krátce poté, co jsme něco jedli. Je to pocit naléhavý a často souvisí s nějakou situací, ve které se nacházíme, s událostí, kterou jsme prožili.
„Často to souvisí s tím, že člověk má nějaký psychický problém. Jídlem se vlastně uklidňuje. Ne nadarmo se lidově říká, že obaluje nervy tukem,“ říká lékařka Kateřina Cajthamlová. „Záchvatovité přejídání má různé podoby a příčiny. Velmi často se týká lidí, kteří celý den nic pořádného nejedí a pak se večer přejídají. Ve skutečnosti doplňují svůj energetický příjem, který měli průběžně doplňovat celý den. Těchto lidí je poměrně hodně a jsou to ti, které trápí velká břicha a úbytek svalové hmoty. Často říkají, že jedí málo a přesto nehubnou. Jenže oni jedí málo, ale pak se přejedí večer,“ upozorňuje.
Lékaři a výživoví poradci často poukazují na to, že příčiny takových neuvážených uspokojování chutí mají mnohdy příčinu v dětství. Když je dítě smutné, něco ho trápí nebo si třeba nějak ublížilo či je nemocné, rodiče a prarodiče mu velmi často dávají sladkosti. Je to jakási náplast, odměna za překonávání trápení, bolesti. Takže si z dětství pěkně zafixujeme, že když nejsem v pohodě, spraví to něco sladkého. Nebo slaného. Nebo mastného. Zkrátka, nějaká papání nám udělá dobře.
„Nikdy jsem nesnědla tolik sladkostí, jako v době, kdy jsem se dozvěděla, že je mi manžel nevěrný,“ vypráví jednašedesátiletá Ivana z Prahy. V době své manželské krize před dvěmi lety přibrala během roku přes dvacet kilo. „Kamarádky mě pořád braly na dortíčky do cukráren, pořád jsme se scházely, popíjely víno, cpaly jsme se vším možným a řešily moje i jejich vztahové problémy. V podstatě jsem rok strávila řečmi tím, že chlapi jsou všichni stejní lumpové a u toho jsem do sebe cpala dorty a pily litry vína. Pak mi došlo, že se jídlem uklidňuju, obaluju si jím nervy, jak se říká. Tak jsem s tím přestala. Ovšem na původní váhu jsem se už nikdy nedostala. Hubnu, cvičím, víno jsem výrazně omezila, sladké nejím vůbec. Ale přesto mám někdy večer nezvladatelný hlad, takže jsem schopna vyrazit do obchodu třeba v osm večer a nakoupit si brambůrky, oříšky, sušenky a spořádat toho hromady. Vím, že to dělat nebudu, až budu naprosto psychicky vyrovnaná, až si zase najdu své místo v životě. Jenže jsem to zatím nedokázala,“ vypráví.
„Pokud si někdo dá něco dobrého takzvaně za odměnu, je to v pořádku. Na tom přece není nic špatného, dát si sem tam dortík. Problém nastává, když se jídlo mění v pravidelné zahánění stresu, dlouhodobého trápení. Člověk, který nedovede ovládnout své chutě, má velmi často ve skutečnosti nějaký jiný problém,“ říká Kateřina Cajthamlová.
Pro mnoho lidí je představa, že by měli chvíli hlad, naprosto děsivá. V jedné ostravské rodině nedávno došlo k hádce při odjezdu na dovolenou. Babička a dědeček vzali na řecký ostrov svou desetiletou vnučku Klárku. Babička už na cestu brala řízky, obložené bagety, džus, sladkosti. „Tvrdila, že budou mít hlad při čekání na letišti a pak i v letadle, tudíž musí brát jídlo. Let přitom na ostrov Zakynthos trvá ani ne dvě hodiny. Když připočteme dvě hodiny čekání na odlet a pak nějaký ten přesun po přistání do hotelu, ve výsledku by byli bez jídla pět, šest hodin. Copak to je něco nezvládnutelného? Vždyť to je normální. Jenže oni do dcerky celou tu dobu pořád něco cpali, aby takzvaně neměla hlad. Pokaždé, když s nimi někam jede, se pak hádáme, protože přijíždí naprosto rozežraná. Pořád tvrdí, že má hlad. Jenže to je chuť, návyk, že pořád něco pojídá, mlsá,“ říká matka malé Klárky.
Jedná se o typickou ukázku emočního hladu. Lidé jsou v mírném stresu z cestování, vybočili z běžného rytmu a tak svou nervozitu zahánějí jídlem. Mají pocit, že mají hlad, ale ve skutečnosti jde o stres. Ve stresových situacích se totiž zvyšuje hladina hormonu kortisol a hladina cukru v krvi. Což vyvolává pocit hladu, chutě na něco, co ten pocit zažene.
Mnozí lidé se tak ocitají v začarovaném kruhu. Snaží se žít zdravě, nejedí příliš mnoho, hlídají si složení potravin. Ale čas od času vyjedí celou ledničku, spořádají celou bonboniéru, večer si namažou pět krajíců chleba sádlem a vypijí k tomu láhev vína. Když mají zpětně říct, v jaké tehdy byli situaci, je to vždy stejné. Byli ve stresu, v nepohodě. Pohádali se s partnerem, s dětmi, zjistili, že nevyjdou tento měsíc s penězi, řešili svou osamělost, zkrátka cítili se nešťastní. Uklidnili se jídlem. Jenže šťastní pak přesto nebyli. Jídlo bylo jen náplast na trápení či stres. Jenže každá náplast brzy odpadne. A tato náplast, bohužel, rány nedezinfikuje ani neléčí.
