Pokud je ještě doma nemáte, možná se rozhodnete si je také pořídit. Jsou dekorativní, byť třeba právě nekvetou.
Latinský název epiphyllum pochází z řeckých slov epi (na) a phyllon (list), což dokládá skutečnost, že květy se nacházejí podél konců dlouhých listů v jakýchsi úžlabinách. Listy jsou v podstatě rozšířené zploštělé stonky, takzvané phyllocladie, které mají jen velmi málo ostnů. Ve své domovině (Střední a Jižní Amerika) roste „listokvět“ jako epiphyt, žijící na jiných rostlinách, aniž by z nich čerpal živiny. Najdeme ho ve vidlicích větví vysokých stromů, kde se živí tlejícími rostlinnými zbytky a využívá dešťovou vodu a vlhkost stoupající z půdy, proto jej můžeme pěstovat i v závěsných koších nebo na květinovém sloupu.
První velká sbírka
Samostatný rod Epiphyllum popsal už v roce 1813 významný anglický znalec kaktusů a sukulentů Adrian Hardy Haworth, jenž také jako první Evropan vlastnil velkou sbírku jeho zástupců. V proslulé čtyřdílné práci o kaktusech The Cactaceae, která byla vydána v letech 1919 až 1923, její autoři ještě rod Epiphyllum akceptovali, ale v roce 1831 Heinrich Friedrich Link, profesor botaniky a ředitel Botanické zahrady v Berlíně, použil pro stejnou skupinu listových kaktusů jméno Phyllocactus. Proto se dodnes setkáváme s tím, že odborná botanická literatura používá převážně název epifylum, zatímco mezi pěstiteli a zahradníky převládá pojmenování fylokaktus, epikaktus nebo také orchidejový kaktus (z anglického Orchid Cactus). Od pouštních kaktusů se liší tím, že potřebuje více stínu, výživnou zeminu a vyšší vzdušnou vlhkost.
Pestrá škála květů i vůní
Téměř všechny fylokaktusy jsou kříženci různých druhů. Dříve měly velice slabý kořenový systém, a byly proto roubovány na "Královnu noci" (Selenicereus), která jej má naopak velmi dobře vyvinutý. Tak byly vypěstovány bohatě kvetoucí "kaktusové stromy". Současné hybridy jsou mnohem robustnější než dříve. Mohou být i velmi velké, starší exempláře mají dlouhé, převislé listové úponky, které působí velmi dekorativně už jen svým tvarem. Natož když se obalí květy různých barev, od bílé a žluté přes oranžovou či růžovou až po červenou, fialovou a purpurovou. Některé druhy jsou i dvoubarevné. Velké nálevkovité květy jsou tvořeny z mnoha lístků a rozšiřují se do trubky až 20 cm široké. Rozlišují se druhy kvetoucí přes den a druhy kvetoucí v noci. Některé květy nádherně voní, jiné nikoli. Mezi známé odrůdy patří např. E. ackermanie, která kvete ve dne nejrůznějšími barevnými odstíny, E. cooperi kvetoucí v noci obvykle bílými vonnými květy, E. anguligerum s nažloutlými nádherně vonícími květy nebo E. chrysocardium s dvoubarevným květem, který je uvnitř bílý, ale vnější květní lístky mají růžovohnědou barvu.
Péče bývá jednoduchá
Fylokaktus má rád světlé stanoviště bez přímého slunce. Na jaře a v létě snáší vysoké teploty. K tomu, aby bohatě kvetl, potřebuje v zimě období klidu při 8 až 10 °C. Další podmínkou pro dobrý zdravotní stav je zálivka odvápněnou vodou. V létě rostlina nepohrdne občasným rosením. Dvakrát týdně až jednou za 14 dní by mělo být aplikováno hnojivo na kaktusy, a to i po odkvětu. V této době se také ostříhají staré, poškozené či nevzhledné stonky. Dobře se jí daří v zimní zahradě nebo v chladnější místnosti, přes léto může být umístěna i venku, což jí velice prospívá, ovšem pokud ji nevystavíme přímému polednímu slunci. Tato vytrvalá rostlina je vhodná i pro hydroponii.
Co je třeba dodržovat
Je dobré, abychom znali životní cykly epifyla. Od února začíná růst, a proto ho postavíme na světlejší místo a opatrně začneme zalévat. Jakmile se objeví první poupata, musíme množství vody zvýšit. S rostlinou se už nesmí hýbat, jinak začnou poupata opadávat. Květy, které se objevují nejčastěji od května do července, sice nevydrží dlouho, ale protože se poupata rozvíjejí postupně, těší nás i po dobu několika týdnů. Po odkvětu, což je tak v červenci až srpnu, potřebuje rostlina klid. Umístíme ji proto do polostínu. V polovině srpna je, pokud je to potřeba, vhodná doba k přesazování (při této činnosti si musíme dát pozor na průsvitné tenké trny, které se rády zapichují pod kůži). Svědčí jí substrát složený z 1/4 ostrého písku a 3/4 humózní zeminy. Poté opět zvýšíme zálivku a později začneme i s přihnojováním. Pro posílení kvetení použijeme hnojivo obsahující fosfor. V září začneme množství vody postupně omezovat. Od listopadu má rostlina stát v chladu. Zaléváme opatrně, jen tolik, aby se nekrabatily listy.
Základ pro nové rostliny
Při koupi by epifylum mělo mít mnoho květů. Pokud má pouze poupata, měla by se dát rozeznat jejich barva. Po přinesení domů ale hrozí, že poupata opadnou a rostlina už v sezóně znovu nevykvete. Dlouhé ploché listy mají být zelené, lesklé a svěží. Počítáme s tím, že se epifylum dožívá vysokého věku a může se stát základem mnoha nových rostlin. Množení je jednoduché pomocí listových řízků. Odřízneme zdravý list v nejširším místě a použijeme část dlouhou 5 až 10 cm. Než dáme řízek do směsi zeminy a písku, musí řezná plocha nejméně jeden den schnout. Po 2 až 3 týdnech se vytvoří kořínky. Do jednoho květináče je možno dát více řízků, které překryjeme průsvitným igelitovým sáčkem, čímž docílíme skleníkového efektu. Po zesílení rostlinky rozsadíme. Mladý fylokaktus kvete poprvé po 2 až 3 letech. Trpělivost se nám ale vyplatí.
Pozor na přemisťování!
Při správném pěstebním postupu epifylum většinou chorobami netrpí. O příčině opadávání poupat jsme se už zmínili, může za to hlavně přemístění rostliny. Necháme ji proto už na místě a nikam ji nepřenášíme. Pokud je rostlina na jednom stanovišti a poupata přesto opadávají, může to způsobit nedostatečná zálivka. Ta je příčinou i krabatění listů. Opačným problémem je hniloba na bázi stonků. Rostlina je nejspíše vystavena velkému chladu a mokru. Zvláště v zimě je důležité mnoho nezalévat a nechat rostlinu odpočívat. Příliš suchý letní vzduch může přinést napadení vlnatkami.
