Příběhy první republiky: Čtyři generace kantorů

Dobrý den pane Bárto, Náhodně jsem se dostala na stránky Portálu pro aktivní seniory a právě fotografie uveřejněna na těchto stránkách ve mě evokovala vzpomínku.Hned jsem poznala pana učitele Bártu z Muglinova.Pak jsem si přečetla Váš příběh a byla jsem jak se říká „doma“. Dovolte, abych se Vám představila: jmenuji se Marie Bartusková roz.Kupková . Bydlela jsem s rodiči a sestrami Evou a Helenou do r.1961 v Muglinově (Mexiku), kde jsem také absolvovala základní školu. Vášeho pana otce si považovala celá naše rodina.Učil nejen moji starší sestru Evu, ale to možná ani nevíte , můj otec Adolf Kupka vystupoval s jeho tamburašským souborem a nazpíval s tímto souborem v r. 1942 tři gramofonové desky,které s velkou úctou uchovávám doma. Když si přečetl příběh Vaší rodiny můj manžel, který pochází z Poruby, tak mi sdělil, že jeho maminku učil Váš dědeček. Tak vidíte, jak jeden rod pozitivně ovlivní celé generace lidí a to Vás musí opravdu těšit. Muglinov, ač malá obec, žila vždy čilým společenským životem. Moje rodina z maminčiny strany tam našla svůj domov již v roce 1790. Já jsem tam žila jen do svých 17 let, ale vzpomínám na tu dobu s láskou. Se svými spolužáky se scházíme s malými přestávkami každý rok a vždy se nás sejde kolem dvaceti lidí. Kdybyste měl chutˇ si zavzpomínat na svou rodnou obec, tak náš školní sraz se koná v pátek 26. dubna 2019 v 15 hod. v Pizzerii (bývalá Centrumka) na Masarykově náměstí v Ostravě. Jste srdečně zván. S pozdravem Marie Barusková roz. Kupková Dobrý den pane Bárto, Náhodně jsem se dostala na stránky Portálu pro aktivní seniory a právě fotografie uveřejněna na těchto stránkách ve mě evokovala vzpomínku.Hned jsem poznala pana učitele Bártu z Muglinova.Pak jsem si přečetla Váš příběh a byla jsem jak se říká „doma“. Dovolte, abych se Vám představila: jmenuji se Marie Bartusková roz.Kupková . Bydlela jsem s rodiči a sestrami Evou a Helenou do r.1961 v Muglinově (Mexiku), kde jsem také absolvovala základní školu. Vášeho pana otce si považovala celá naše rodina.Učil nejen moji starší sestru Evu, ale to možná ani nevíte , můj otec Adolf Kupka vystupoval s jeho tamburašským souborem a nazpíval s tímto souborem v r. 1942 tři gramofonové desky,které s velkou úctou uchovávám doma. Když si přečetl příběh Vaší rodiny můj manžel, který pochází z Poruby, tak mi sdělil, že jeho maminku učil Váš dědeček. Tak vidíte, jak jeden rod pozitivně ovlivní celé generace lidí a to Vás musí opravdu těšit. Muglinov, ač malá obec, žila vždy čilým společenským životem. Moje rodina z maminčiny strany tam našla svůj domov již v roce 1790. Já jsem tam žila jen do svých 17 let, ale vzpomínám na tu dobu s láskou. Se svými spolužáky se scházíme s malými přestávkami každý rok a vždy se nás sejde kolem dvaceti lidí. Kdybyste měl chutˇ si zavzpomínat na svou rodnou obec, tak náš školní sraz se koná v pátek 26. dubna 2019 v 15 hod. v Pizzerii (bývalá Centrumka) na Masarykově náměstí v Ostravě. Jste srdečně zván. S pozdravem Marie Barusková roz. Kupková

Paní Dagmar, děkuji Vám za vzpomínku na Vaše kantorské předky a zdravím milovníky krásných klobouků do Potrefené husy!

Článek mě zaujal, ráda jsem si ho přečetla. I já jsem z učitelské rodiny. Moje babička měla ještě dvě sestry a všechny se staly učitelkami. Pocházela z jihu Čech a můj děda, také učitel, z východních Čech. Oba dostali umístěnku na jih Moravy, kde se poznali a vzali. Narodily se jim dvě dcery a po pár letech se přestěhovali zpátky do Čech. Poté babička onemocněla a navždy odešla. Děda nechal obě dcerky vystudovat učitelák, ale kantořině se věnovaly jen pár let. Doba se změnila a musely odejít. Naštěstí se vypracovaly ve sféře ekonomické. Nebyli jsme ve straně a mně už studium na "pajdáku" nebylo umožněno. Synek, absolvent VŠE v Praze - šel chvilku po stopách svých předků, a pár měsíců, než odjížděl do ciziny, na VŠE úspěšně přednášel. Ještě vystudoval univerzitu ve Vídni, ale to už s učitelským povoláním nic společného nemělo.

Paní Zuzano, Ivano a Blanko, děkuji Vám, že jste si našli čas a přečetli si mou vzpomínku na mého dědečka a tatínka, díky kterým jsem se stal kantorem nejen já, ale také můj synátor. Právě po dědečkovi jsem coby nejmladší jeho vnuk zdědil také rodinnou kroniku, kterou založil poč. 30 let min. století a poctivě do ní zapisuji všechny důležitější rodinné události nejen rodiny mého tatínka, ale i jeho sourozenců. A věřím, že kronika nalezne také mého pokračovatele - kronikáře. Takže i když tady už dávno nebudeme, naši potomci se o nás snad dovědí z této kroniky (má už 3 díly).

Je krásné znát historii své rodiny. Proto je potřeba tyto příběhy vyprávět.

Báječná kantorská a jinak činorodá rodina! Věřím, že v některých rodinách se povolání či řemeslo opravdu nenásilně dědí, když děti vidí, s jakou láskou si počínají jejich rodiče či prarodiče. Teď někdy jsem četla o soukromých včelařích, kde hospodaří třetí generace a čtvrtá už to také začíná ve svém školním věku vnímat jako své budoucí povolání. Také obdivuji, jak máte zmapován Váš rod.