Nebo aspoň lišáckou výmluvu. Například, proč třeba v našem sklepě nikdy nenajdete vyrovnané řady sklenic s domácí zavařeninou a pečlivě nalepenými štítky s datem sklizně.
Moje maminka měla potřebu zpracovat všechno, co jí přišlo pod ruku. Její mánie mě pronásledovala každý rok až do pozdního léta po celé dětství. Musela jsem totiž pomáhat, a proto jsem se každoročně děsila úrody jahod, rybízu, třešní či okurek. Hrůza! Ty se čistily ve vaně kartáčkem na ruce. Každá zvlášť. Někdo pral okurky v automatické pračce, ale my ne, všechno se dělalo růčo.
Největší práce byla s hruškami. Ty se musely oloupat, odstranit z nich jádřinec, rozkrojit na čtvrtky a namočit do octové lázně, aby zůstaly krásně bílé. A což teprve meruňky…Tatínek měl zdroj ve Velkých Pavlovicích, takže jsme každoročně zavařovali, až se z nás kouřilo. Třeba i dvacet kilo najednou. Omyté a osušené půlky meruněk jsem musela do vyvařených sklenic nikoli házet, ale pečlivě skládat. Tatínek to kontroloval: "Co dělat musíš, dělej rád," říkal nám. A když to bylo odfláknuté, musela jsem meruńky vysypat a znovu přeskládat. Pěkně do věnečku. Strašily mě i ve snu…
A teď si představte, že po celonočním zavařování ráno někdo zazvoní. Za dveřmi stojí sousedka a podává mi ošatku plnou vyzrálého ovoce: „Tady nesu ochutnat pár meruněk. A zeptej se maminky, jestli nechce na zavaření, náš děda jich má plnou zahradu!“
Myslím, že jsem tehdy jen tak tak potlačila touhu paní Taláškovou shodit ze schodů. Přesně v tom okamžiku jsem si řekla, že ve své vlastní domácnosti nenaložím jedinou okurku a nezavařím jedinou sklenici kompotu. A to jsem taky splnila. Ne že bych na to byla bůhvíjak pyšná, obdivuji hospodyňky, které tak činí, ale proč investovat tolik času, námahy a cukru, když je pro naše tělo stejně nejzdravější všechno čerstvé a syrové, nota bene k dostání po celý rok.
No, nemám pravdu?
Hezké vztahy na prahu podzimu vám přeje