Kocourek, kterého nikdo nechtěl

My jsme vždy měli doma kočku, tak jsem od dětství k nim měla vřelý vztah. Mnohokrát za život jsem " udávala" nějaká koťata a doufala , že do "dobrých" rukou, I dnes mám dvě kočky , které původně " nikdo" nechtěl. Život bez zvířátka si ani nedovedu představit.Jsou to věrní přátelé.

Přiznám se vám, že kdybych si nepořídila po odchodu Bertíka papoušky, uvažovala bych určitě o kočce. Přestože je soužití s ní jiné, je to přeci jen živý tvor, který vás doma radostně přivítá.....

Krásně napsané. Když se mě před několika lety zeptala přítelova dcera s manželem, jestli mají dát tátovi k narozeninám kočku, řekla jsem nejdřív, že ne. Ale během chvíle jsem to odvolala. Nijak zvlášť jsem se na ni, já psová, ale netěšila. Pak přivezli z útulku takového mouratého drobečka, který první noc probrečel, a já jsem k němu pocítila obrovskou něhu. A ta trvá dodnes. Včetně velké lásky.

Miloučké...

Optimistické vyprávění o zvířatech čtu velmi ráda a v duchu děkuji všem, kteří nějaké zvířátko zachrání - nejen tím, že je třeba vezmou do své domácnosti ale i jakoukoliv jinou péčí (umístění v útulku. krmení, léčení...). Je dobře, že takoví lidé jsou!

Takhle se, Maruško, stávají z normálních lidí "kočkomilové". Vyprávění mě moc oslovilo a děkuji za něj.

Hezký příběh, kočky mám taky ráda, ale vyhráli to pejsci. :-)