Svícen normalizace hořel s velikou silou i v roce 1973. Na dovolenou se jezdilo do Bulharska a Rumunska, v lepším případě do ,,Juginy“. Někteří odvážlivci navštívili na nafukovácím lehátku tu a tam Itálii. Proto je zcela normální, když zeť Lojzíka Bernáta kroutí hlavou nad tím prostým faktem, že děda s babičkou navštívili v roce 1973 osm západních zemí! Lojzík nebyl nikdy ve straně a manželka byla učitelka na druhém stupni. Zákaz vycestování přišel až za tři dny po odjezdu!
Jednoho dne slouží Lojzík jako výpravčí v železniční stanici Dobrotín. Obsluhuje reléový pult a najednou za ním stojí nenápadný člověk. Pán má zelený montgomerák, na hravě zmijovku a na nohou sešlapané boty. Sakra, kdo sem vpustil toho chlapa, na dveřích je přece jasně napsáno NEZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN.
,,Promiňte soudruhu, jsem vozmistr z Maloměřic a vy prý vykonáváte funkci jednatele ROH?“,,To souhlasí a co má být?“,,Já mám lehátkový vagón, vy máte firmu. Nabízím zájezd pro vás a vaše zaměstnance do osmi západních států. Za osm tisíc a na šestnáct dnů!“
Lojzík prudce vyskakuje z křesla a sahá neznámému pánovi na čelo. Pak se několikrát štípne do tváře a prohlíží stolní kalendář. Ne, žádný zázrak. Pořád se píše rok 1973!
,,Pane, nevzdálil jste se náhodou ze zájezdu mentálně postižených na Mohylu míru? Váš autobus stojí jinde, tohle je nádraží a dopravní kancelář!“ reaguje na přítomnost neznámého pána výpravčí.
Pán se jenom záhadně usmívá. Ví své. Má lehátkový vůz a zaměstnanci vlastní volné jízdenky, zvané Fipky. Tahle úmluva platí po celé Evropě. Český železničář může jezdit Evropou zdarma a totéž činí patřičný cizinec. Proč by se nějakou divnou záhadou nemohli potulovat západní cizinou i příslušníci země z tábora míru a socialismu?
,,Mám zajištěno pět ubytování v hotelích. Jinak budeme spát v kupé. V noci se pojede, ráno se to někde zapíchne a každý den bude prohlídka toho kterého města. Spát budeme v Amsterodamu, Bruselu, Stockholmu a dvakrát v Londýně!“
Lojzík hledí na tohle zjevení s otevřenou pusou. Tento pán tohle vypráví bez záblesku srandy v očích. ,,Mám jenom malý problém,“ podotýká neznámý.
Tak přece jen se ten pán zatoulal ze zamřížovaného autobusu, říká si výpravčí.
,,Víte, Angličané nám nechtějí vpustit na své území lehátkový vůz. Musím projednat jeho odstavení na nádraží v Ostende! To ale nebude až tak velký zádrhel. Horší bylo, když se mi v osmašedesátém nevrátila ze zájezdu do Skandinávie polovina účastníků!“
Divný pán Václav Kolouch, vozmistr z Maloměřic, odchází z dopravní kanceláře opatřen razítkem ROH na patřičných tiskopisech.
V září roku 1973 opouští lehátkový vůz ČSD území NDR a blíží se, umístěn na trajektu, pomalu k břehům Dánského království. A tu jeden účastník zájezdu běhá po palubě a křičí jako blázen:
,,Lidičky, všichni ven. Pojďte se podívat jak se za námi s rachotem zavírá železná opona!"
Lojzík Bernát s manželkou Boženou pak hladí po hlavě sochu mořské pany v Kodani, obdivují čurajícího chlapečka v Bruselu a kochají se pohledem na prám Kon – Tiky v Oslo.
A právě na nádraží v Oslo došlo k mystifikaci, hodné zaznamenání. Nutno podotknout, že v lehátkovém vagónu je asi jen polovina železničářů. Druhou polovinu tvoří neznámí lidé, mající se železničáři společné jen státní občanství!
Lojzík Bernát se asi tak čtrnáct dnů před odjezdem začal zajímat o angličtinu. Pořídil si příručku Anglicky v tisíci slovech, vydanou za první republiky. Vzdělávání v tomto oboru podpořil též zakoupením příručky Angličtina pro samouky. Ve svém snažení byl podpořen první větou učebnice, že angličtina je snadná! Čtrnáct dnů bifloval ve službě i doma naučené věty, potřebné k dorozumívání s lidmi za kanálem La Manche. Při přejezdu této úžiny se Lojzík hodlal poklonit památce tisíců letců, pohřbených ve chladných vodách i se svými rozstřílenými letouny. Takto jazykově vybaven sedí s několika účastníky a manželkou u stolu v nádražní restauraci v Oslo.
Najednou do místnosti přichází mladík s báglem. Usedá náhodou na volné místo u stolu s českými turisty. Rozhlédne se, odloží bágl a objednává si kávu.
,,Jsem rád, že vás vidím. Dovolte, abych se představil. Mé jméno je Alois Bernát. Tohle jsou mí přátelé. Všichni jsme přijeli z Československa. Zítra odjíždíme do Londýna.“
Takto hovoří účastník zájezdu a cizinec slyší z jeho úst něco, vzdáleně připomínající jeho rodnou řeč. Takhle asi mluví s horolezci šerpové v Himalájích. Nicméně cizinec zareagoval.
Je to student a odjíždí na půl roku do Njů Giný. Chvíle před odletem na druhý konec polokoule si krátí pobytem v nádražní restauraci. A u stolu se rozvinul kouzelný rozhovor.
Cizinec mluví a Lojzík soustředěně naslouchá. Tok řeči neznámého Angličana je rušen občasným yes, well, oukej. Když se Čech dostane ke slovu, užívá naučených frází. To je škoda, že jsme se nepotkali dříve. Co děláte dnes večer a jak se vám líbí v naší vlasti? Když už rozhovor vázne, tu Lojzík začne vyjmenovávat všechny typy letounů, zúčastnivších se Bitvy o Británii. Slova jako spitfajr, boston, halifax, herikejn, lankastr jsou vystřídána anglickými názvy klubů NHL. Student na tuto hru přistoupil, a tak na sebe hází s protivníkem názvy klubů. Přes desku stolu létají slova jako Toronto mejpl lívs, Boston Brains, Čikágo blek hauks. Asi po hodině plodné diskuse student odchází. Potřepává si s Lojzíkem rukou a mizí ve dveřích s výkřikem ,,Báj!“
U stolu v nádražní restauraci v Oslo nastalo hrobové ticho. Manželka Božena, která jako každá manželka nemá o svém muži valné mínění, hledí s otevřenými ústy. Lojzík je údivem polichocen, netuší však do jakých problémů jej tento rozhovor přivede.
,,Přátelé, můžete chodit po Londýně s námi, manžel hovoří anglicky!“
Touto osudovou větou přivádí hrstku železničářů na pospas zasvěcenému průvodci, který pro své navigační schopnosti dokázal zabloudit jako vedoucí autobusového zájezdu i v Zadní Třebáni!
Hrdost brání Lojzíkovi, aby přiznal barvu. Zakupuje mapu Londýna. Angličané jsou však frajeři. Mapa Londýna je podložena trasami metra! Trasy metra jsou označeny barevně a po těchto trasách jezdí barevné soupravy, odpovídající barvě trasy. Celý Londýn je protkán stanicemi metra. Co chvíli potkáte tabulku s označením velké U. Tady někde je underground station, stanice metra. Do metra stačí vlézt a počkat, jakou barvu bude mít přijíždějící souprava. Podle ní poznáte trasu a ta vás dovede k cíli.
Lojzík je na koni. Spříznění turisté navštěvují Tower a muzeum voskových figur. Na Temži spatří dvě zakotvené lodě. Lojzík podává zasvěcený výklad o zakotvené plachetnici Golden Hind sira Francise Drakea, piráta, který to loupežemi na Španělských lodích dotáhl až ke šlechtickému titulu. Na torpedoborec Belfast, zakotvený u protějšího břehu se však Lojzík z blízka nepodíval. Námořníci jej zanechali tak, jak jej opustili v roce 1945. Dokázal, spolu s jinými válečnými plavidly, potopit Německou bitevní loď Scharnhorst. Žena rozhodla vyšetřit čas, určený k prohlídce zakotveného topedoborce, návštěvou obchodního domu Marks and Spencer.
V muzeu voskových figur průvodce předstírá, že čte fakta z přiložených tabulek, jako předškolní dítě ,,čtoucí“ text pod barevnými obrázky. Admirál Nelson se mu pomstí za ty výmysly. U jeho sochy na Trafalgardském náměstí mu jeho mapu znectí holubí trus.
Večeře v hotelu Palace na Gloucester Road je přichystána na sedmou hodinu večerní. Ještě v šest hodin se parta kolem průvodce potuluje Hyde parkem.
,,Zaveď nás do hotelu!“ zavelí žena Božena.
Zděšený průvodce se neodvažuje zeptat se kolemjdoucích. Znalosti z příručky Angličtina pro samouky by byly v tomto případě houby platné. Vniká proto i s mapou do hodinářského krámku. Majitel mu ukáže trasu a vyprovodí jej před obchůdek. Na čele má barevné stínítko a na rukou návleky, jako poštmistři ve starých kovbojkách. Parta mizí pod prvním písmenem U a za deset minut sedm vchází do jídelny hotelu!
Průvodcovských povinností byl Lojzík zbaven až v Kolíně nad Rýnem. Ještě že nestudoval před odjezdem také příručku Němčina pro samouky. Poslední konzervu rizota pojídají oba manželé před Kolínským Dómem. Na rohlíky zbylo ještě několik marek a voda na záchodě místního nádraží byla docela pitná. Velký dojem zanechal na poutníky Kolínský Dóm. Tento chrám je ještě o třetinu vyšší než Chrám Svatého Víta v Praze. Stojí ovšem těsně vedle nádraží. Po spojeneckém bombardování lehl popelem celý Kolín nad Rýnem. Zničeno bylo i nádraží. Na letecké fotografii byla pak vidět jenom planina, ze které čněl k nebi jako prst neporušený kostel! Církev svatá ovšem nemohla tohoto faktu zneužít, protože zcela podobný kostel v Berlíně byl zcela zničen!
Na nádraží v Norimberku poslouchají unavení turisté z rádia pořad S mikrofonem za hokejem. Vůně domova. Vrátili se všichni účastníci.
A žena Božena se přestala bát o manžela. Začala věřit, že až jej za blbé protistátní kecy vyhodí od dráhy, uživí se jako průvodce cizinců. Bude po vlastech českých prováděl devizové cizince z anglicky mluvící části planety!
