Co bude po naší smrti? To záleží na nás

Ad Oldřich: „A smrt je zlo, tak bozi uznali; vždyť kdyby byla krásná, též by zmírali.“ Sapfó. Já budu prosit rozptyl. S vědeckými účely mám ještě trochu problém, i když uznávám jejich nezbytnost.

Smrt mi dýchá bohužel za krk a nevím, jestli se ještě ráno probudím. Ale já ještě umřít nechci, řeči o smrti si zakazuji a co bude po ní, je mi celkem jedno. Asi mě to už nebude zajímat. Vážím si každého dne, kdy tady ještě jsem a nebudu se rouhat přemýšlením ,co bude potom.

Mě článek velmi oslovil a děkuji za jeho uvedení. A pokud je opakovaný, tím lépe... Nechápu, proč se tomuto tématu naše generace má vyhýbat, jakkoli vyznávám život pozemský, teď a tady. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak velká je pravda, že smrt je součástí života, zejména pak, když člověk prožije dlouhý a hezký život. Nemám samozřejmě na mysli smrt tragickou, předčasnou, nedej bože dětí apod. Patřím do skupiny lidí, kterým na tom, co bude po jejich smrti, příliš nezáleží, na rozdíl od mého muže, který chce svůj popel smíchat s pískem v přesýpacích hodinách!!!! Naštěstí se mě tato povinnost týkat nebude, protože s jeho vizí žít do 106ti let mě určitě dlouze přežije... Ale pokud jste neviděli se svými vnoučaty animovaný film Coco, vřele doporučuji stáhnout z internetu! Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak osloví jeho myšlenka, zpracování i způsob prezentace smrti... Můj čtyřletý vnuk ho sice nevydržel až do konce, ale o některé pasáže si sám říká, kdykoli k nám přijede. A s těmi hádkami zejména v početné rodině po smrti někoho z blízkých je to svatá pravda. Stejně vždycky nakonec rozhodne ten nejsilnější z pozůstalých...

Buď rozptyl nebo na vědecké účely. Myslím, že tak své současné tělesné schránce poděkuji nejlépe. Nemusíte se mnou samozřejmě souhlasit.

Já o smrti: Soudný člověk ví, kdy přestat.- A anonym: Smrt musí být slepá, protože jinak by si pečlivě vybírala. - Nakonec Terry Pratchett: Říká se, že se vám těsně před smrtí mihne před očima celý život. No jo, ale to právě byl ten život.

Smrt je součást našeho života a tak to je ,ať chceme ,nebo ne. Raději mysleme na něco pozitivnějšího.

Nad článkem jsem se nikterak nepohoršila. Připomněl mi film Teorie tygra z roku 2016. Tato "problematika" se celým filmem vine jak zlatá nit, tak proč to nebrat s humorem. Tělo mi bylo "půjčeno" pro můj život a podle toho se o ně starám. "Prach jsem, v prach se obrátím" a co bude potom už není moje starost. Stejně si to udělají podle svého, jako ve filmu :-)

Taky mne článek moc neoslovil, i když asi pravdivě popisuje možný konec našeho života. Tyto i formace nevyhledávám, ale ani se mně nijak neprotiví. Před svým manželem bych se ale o nich zmínit nemohla, to jeho psychika nezvládala.

Nemam ráda řeči o smrti. Jsem ráda, že žiji. Pak se uvidí. :-)

Názorů ač jsme různých, většina z nás se konečnému aktu nevyhne. Tady mám jasno: do žádné piksly, pod žádný kámen. Pohled na ilustrační foto mi připomněl, jak mě vždy znova rozzuří pohled na vsypovou loučku jesenického hřbitova. Přestože jsou tam pietně rozmístěné cedule, aby pozůstalí na ni nevstupovali, nedupali po ostatcích a "nehyzdili" pamětními deskami a jiným smutečním harampádím, je to marné. Přitom je tak nádherná, když na ní rozkvetou první jarní a později letní i podzimní kytky, nebo ji v zimě přikryje bělostný sníh. Když potřebují okázale dávat najevo, že na to mají, měli si pořídit hrobku. Nemilosrdně bych to odklízela, dokud by toho nenechali.