Můj srpen 1968 v Anglii

Zajímavý příběh. Také jsem byla v Londýně s manželem, ale až od října 68. Vše co píšeš o Angličanech je pravda. také se říkalo, že škudlilové jsou Angličani a na Skoty si to vymysleli. Také jsem cítila velkou podporu od Angličanů, styděli se za Mnichov a vzpomínali na československé letce. Velmi nezištně mi pomohla kamarádka Angličanka, když jsem se rozhodla vrátit domů a potřebovala se odstěhovat od manžela. Nebylo pro mě přijatelné moci cestovat po celém světě a nemoci domů k rodičům, tak jsem se rozhodla se vrátit.

Zajímavý příběh, ač s dlouhými popisy. Zas úplně něco jiného, než zažívali ti, co byli doma a přitom ve věku kolem 20. Je vidět, že naprostá většina lidí toprožívala podobně, i když je to postihlo na různých místech Evropy. Mě doma později napadlo, že bych utekl na Západ, jenže - táta v květnu umřel, mámě bylo 59, tam jsem nikoho neměl, neznal a tady do mě nikdo nehučel, že pojedeme. Tak jsem zůstal v ČSSR.

Tolik nadějí a takové zklamání. Moc hezké vyprávění. Také bych se nemohla vzdát rodiny.

Moc dobře napsaná reportáž ze zahraničí v osudové době. Já také nabyla doma, byli jsme na dovolené v Bulharsku, ale mám úplně opačné vzpomínky, které jsem také popsala. Ty vaše jsou určitě zajímavější.

Liborku, děkuji.

Libore děkuju moc a moc. Přečetla jsem to na jeden zátah. Moc zajímavý článek.

Libore, napsal jsi své vzpomínky zajímavě - prožil jsi osudové srpnové dny také mimo domov za hranicemi, avšak myslím, že jste po prvním šoku z nečekané situace další dny prožívali se svými kamarády klidněji než naše dívčí skupina. Byly jsme na práci v dětském táboře od německé armády a tam s námi soucítilo jen několik vojáků základní služby, kteří s námi také pracovali. Naše dny byly jen stres, obavy, co bude dál a touha dostat se v pořádku domů.

Libore, velmi zajímavý příběh.

Osudová doba, osudové rozhodnutí. Myslím, že máš vzácnou zkušennost.

Velice mě zajímá, jak na srpnovou invazi reagovali jinde ve světě. To, co líčíš, byl "hlas lidu". Avšak, jak jsem se nedávno dočetla v rozhovoru s historiky, nějakou vojenskou pomoc ze Západu jsme očekávat nemohli. Zvláště Spojeným státům na politickém rozvrstvení v Evropě moc nezáleželo. Měly v té době své starosti s válkou ve Vietnamu a s rasovými nepokoji. Situace v okolních socialistických státech ještě nebyla zralá. Zůstali jsme prý obdobně sami jako v roce 1938 po Mnichovu. Díky, Libore, za velké množství informací. Dobře, že nejsi se sestřenicí Zu v Austrálii. :-D