Snad každý z nás, kteří jsme dříve narozeni, máme svůj život spojen s babičkami, nebo alespoň s jednou babičkou, které nám více či méně připomínaly babičku od Boženy Němcové. Tak to mám i já. Moje babička Jarmila, narozená v roce 1906, zemřela šest týdnů před svými stými narozeninami. Úctyhodný věk na to, když si uvědomíme, jaké historické události se udály v době jejího života/1906 -2006/,co musela za svůj život prožít hrůzy- první světovou válku, kdy jí neznámo kde padl bratr, nacistickou okupaci, v té době bydlela s rodinou naproti škole, kterou zabrali esesáci, takže hrůzu měli každý den před okny, rok 1948, 1968 až po rok 1989, jak se nadřela na poli, u dobytka, na posluhách a nakonec v továrně. Ale také spolu se svými vrstevníky se musela sžít s technický pokrokem, který ve dvacátém století nabral plné obrátky. Musím říci, že si s technikou v domácnosti celkem poradila. Kdyby se nezranila při nešťastném pádu, jistě by se dožila nejen té stovky, neboť její mysl a srdce byly zcela v pořádku. Ale její osud byl v knize zapsán jinak.
V tento čas si připomíná moje rodina její úmrtí. Ač již uplynulo 12 let od jejího odchodu tam, kam stejně všichni směřujeme, vzpomínka na ni zůstává stále živá, intenzivní a to zvláště v době, kdy i my máme nějaké trable nebo zdravotní problémy. Když vařím, nebo dělám různé domácí práce či na zahradě, vždy jako kdybych slyšela zdáli její lahodný hlas, musíš takhle a takhle, to či ono udělat tak či tak. Uměla velmi chutně vařit, i když vařila jen obyčejná, česká jídla. Některé chutě však navždy odešly spolu s ní, neboť moje matka ani já nedokážeme ty chutě rajské, koprovky, okurkového salátu a desítek dalších jídel, nijak trefit. Nikdy nepoužívala váhy, vždy dělala vše od oka, jak říkávala, což dodnes nemohu pochopit. Každý je něčím výjimečný, tak byla i moje babička. Nikdy jsem ji neslyšela stěžovat si, že ji něco bolí, nebyla zvyklá na žádné léky, věřila bylinkám. Když už si musela vzít aspirin, bylo to zlé. Jinak jí postačoval čaj z bylinek, hlavně z lípy, med, zábaly – babské rady, jak se v oblibě dnes říká. Vidíte, taky to šlo, vždy byla brzy fit. Možná, že těmi léky se během života nijak neotravovala, a tak se dožila vysokého věku. Její strava byla opravdu po celý život, hlavně, co si pamatuji, hodně střídmá, zdravá, ráno bílá káva z melty, chléb, který si lámala do kafe, v poledne polévka a to, co pro nás uvařila, ale jen v přiměřeném, spíše malém množství, nepřejídala se. K večeři byla opět káva a chléb s máslem nebo sýrem, či třeba bramboračka, kulajda a tak. Váhu si držela celý život, byla spíš takový věchýtek. Můj otec, který, ač byla jeho tchýní, ji měl velmi rád a říkal jí v dobrém, babi, venku je vítr, vy si budete muset dát do tašky cihlu, aby vás neodvál a při tom se usmíval. Babička to vždy vzala jako projev jeho náklonnosti, i ona ho měla velmi ráda. Mezi nimi panovala vzájemná úcta a láska. Otec umřel vcelku mlád a s jeho odchodem se nesmířila do konce svého života. Nemohla pochopit, že tak hodný, pracovitý a svoji rodinu milující člověk musel zemřít uprostřed svého života a opustit tak vše, co nadevše miloval. Bohužel, tak to život někdy přinese. Nechyběl jen jí.
Když jsme s bratrem byli ještě malí a začali chodit do školy, často nás ráno budila lehkým poklepáním na čelo. Vstávej, už je čas, zněl z úst její lahodný hlas. Nechtělo se nám, ale její hlas zněl tak mile, její poklepání prstem na čelo bylo tak příjemné a plné lásky, že jsme moc neprotestovali. Na stole vonělo její poctivé kakao a čerstvé loupáčky. Jako bych to viděla a cítila i dnes po těch letech. Jakou sílu mají v naší mysli milé vzpomínky na laskavého, hodného člověka, který měl rád děti a svá vnoučata nade vše na světě miloval. Nezvyšovala na nás hlas, jen se tak smutně a káravě podívala a nám bylo stydno, že jsme něco provedli. Dokázala nám vše vysvětlit, vedla nás k tomu, abychom se nepovyšovali, ale ani nikoho neponižovali, abychom pomohli ostatním, když můžeme.Pro ty její smutné hnědé oči, když nás kárala, jsme se s bratrem snažili moc nezlobit. Myslím si, že tímto přístupem k nám z nás spolu s matkou vychovaly dobré lidi.
Nikdy na ni nezapomeneme a pořád je tu nějak s námi, dočkala se i narození mého syna, svého pravnuka, kterého ještě užila 29 let. I tak to její osud chtěl. Někdy jsme si s bratrem říkali, že dostala od osudu jako dárek užít si pravnouče, přes jeho školní věk, maturitu, dvě promoce. Čekala na něj i během jeho ročních studií v zahraničí, dočkala se a když se oba setkali, bylo to nevídané, láskyplné shledání, jak jen se může starý člověk těšit z návratu svého pravnuka. Když její pozemská pouť skončila, můj syn to nesl z nás nejvíc velmi těžce i když dobře věděl, že nikdo tu na tomto světě není napořád...Slzy skrápějící tváře mladého muže na posledním rozloučení byly důkazem, že láska mezi starou babičkou, jak jí říkal od mala, a ním, byla opravdová, neochvějná a navždy. Ve svém nitru si nese nejen vzpomínky na starou babičku, ale i všechna její moudra, která zvláště v této době tvoří jeho pevný charakterový základ. Měla by z něj radost, je milý, laskavý, chytrý, ale nepovyšuje se, má hodně přátel a kamarádů. Dočkala se i dvou synů od mého bratra, ale ti byli ještě malí, když odešla. Přesto i oni na ni dodnes s láskou vzpomínají, jak jim čítávala pohádky. Ona to odněkud stejně vidí, říkám si, vždy, když na ni vzpomínám. Sice osud jí nedopřál oslavit stovku, ale za to jí dal užít si dosyta svých vnoučat a pravnoučat. Člověk přeci na světě nemůže mít všechno, to věděla jistě i ona a určitě by za nic na světě nevyměnila svůj život, hlavně radost z vnoučat a pravnoučat, za oslavu svých stých narozenin.
Jsou okamžiky v životě lidském, které si neseme životem až do konce našich dní. Takových okamžitků a vzpomínek na naši babičku a prababičku máme Bohu dík hodně. Když vydechla naposledy, neměla jsem už slz, jen jsem vzala do ruky tužku a papír a tak, jak šly mou myslí myšlenky, vzpomínky a emoce, tak jsem napsala smuteční řeč. Ač nejsem nijak odvážná, při smutečním obřadu jsem se s ní v rodinném kruhu právě touto řečí za rodinu rozloučila. Sice to nebylo jednoduché, občas se mi natolik chvěl hlas, že slova vázla v hrdle..Chtělo se mi hodně plakat, odmlky byly časté, ale dala jsem to. Na to jsem pyšná dodnes. Za její celoživotní lásku a jako projev díků jsem ji tak vyprovodila na její poslední cestě několika milými větami a kyticí růží. Závěrem smuteční řeči zazněl můj vlastní verš: Jsme šťastni a děkujeme, že jsme s tebou mohli žít, neboť láska tvá a životní moudrost navždy obohatily naše srdce...,kterým jsem za všechny z rodiny vyjádřila to, co pro nás znamenala.
Použiji slova z knihy Babička Boženy Němcové „Šťastná to žena..“, která v případě mé milované babičky vystihují vše, co čas nikdy neodvane a já vám přináším v mém rozjímání.
Proto, vážení čtenáři, važme si právě v této době všech okamžiků strávených v blízkosti svých nejbližších, dávejte jim najevo, jak je milujete, jak jste s nimi rádi, nikdo z nás totiž neví, který den bude naším dnem posledním…
