No, musel jsem se trochu odvázat, protože fakta jsou trochu jiná: Například Leošovi nechtějí vzít do letadla kolo, tak musí hledat jiné spojení. Snad to s přepravcem ještě dohodne nebo aspoň dostane zpátky za letenku. Včera odpočíval, užíval si to, dokonce už měl čas a chuť přečíst si nějaký ten článek na i60.cz, tak se bavil. V cíli, pod řeckou Meteorou ustal závodnický ruch. …
Pořadatelé jako „aktivní v závodě“ evidovali ještě 12 lidí, ale z nich stále jede jen jeden, ostatní jsou roztroušeni po Evropě a třeba 8 nebo 10 dní nejedou čili prakticky skončili. A ten jeden je teprve u Sarajeva (497 km do cíle)! Takže je Leoš zřejmě posledním, kdo projel cílem a byl oficiálně uznán. Skončil na 131. místě a píšou mu čas dojetí 23:26:41 hod. našeho, tedy středoevropského letního času. Nicméně to není to hlavní. Jak už všichni víme, hlavní bylo 1. celou trať absolvovat, 2. upozornit na cykloterapii (CWA) a její uplatnění v ČR a současně shromažďovat drobné příspěvky na nákup elektrotříkola. Obojí se splnilo a že Leoš není rychlejší a účet tučnější, není zcela podstatné.
Vítěz James Hayden zdolal trať za 8 dní, 22 hodin a 59 minut, nejlepší žena, Ede Harrisonová, za 13d 16h 32m. Zcela poslední jezdec, už mimo závod, je Neil Matthews, číslo 171. Je teprve ve Slovinsku a zbývá mu ještě aspoň 2000 km a minimálně sedm států, avšak prohlásil, že prostě pojede dál až do cíle. Současně vyhrál soutěž o nejošklivějšího muže, tak vám jeho selfie posílám, abyste vy ženy viděly, že ne všichni jsme krásní (ale skoro všichni). Abych to upřesnil: krásní jsme všichni, ale ne vždycky.
Statistikové a hledači detailů by neměli přehlédnout Leošovu stránku s oficiálními výsledky - https://frrt.org/tcrno6/r/83-leos. Až tady jsem se dozvěděl, že pořadatelé rozlišují dva druhy vzdálenosti: trasu a trať. Během závodu vždy sdělovali pouze projetou trasu, proto jsem například psal, že ujel – po novém upřesnění - celkem 3489 km. Avšak teprve teď se dovídáme, že fyzicky ujel 3945 km. Ale co mě úplně dostalo, je fakt, že na této cestě vyjel kopce o celkové vertikální výšce 56 kilometrů. Čili kdyby se všechna stoupání vyrovnala nad sebe, tak by to bylo 56 výškových kilometrů. Naprosto nepředstavitelné (dálková letadla létají maximálně ve výšce 13 km nad zemí). Zkuste si někdy vyjet kopec, který je jen 50 metrů vysoký a třeba kilometr dlouhý, pocítí to vaše nohy, plíce i srdce.
----
V dlouhém rozhovoru s Leošem – až když se vyspal a pořádně najedl – jsem se dozvídal různé „zajímavosti“. Pro nás čtenáře to jsou zajímavosti, pro Leoše to byly drsné zážitky z reálného života. Shrnu aspoň některé z posledních dnů: V Albánii brutální doprava s bezohlednými řidiči kamionů i osobních aut a katastrofický stav silnic, takže ani po rovině se nedalo jet dostatečně svižně. Oprava defektu za asistence smečky psů, kteří sice jen poštěkávali, ale viditelně čekali, až Leoš nasedne na kolo, aby mohli začít pronásledovat. Tři poslední dny skoro bez spánku, poslední noc spal asi 30 minut (únava je někdy tak obrovská, že nejde usnout, je to spíš jakási „polomrákota“). Zatímco v Albánii bylo možné si u cesty nakoupit, v Řecku absolutně ne. Nikde voda, nikde jídlo. Nikde ani čerpací stanice, protože ty jsou na hlavních silnicích, které byly často jezdcům zapovězené. Navíc terén byl kopcovitý, takže si náš „vyslanec CWA“ hrábl až na dno.
Zvlášť jsem se zeptal na píchnutí kol, protože se dalo čekat, že nějaké bylo. Bylo, a moc. Nejhorší to bylo podle očekávání na Bjelašnici, o níž jsem vám referoval, že tam do kopce vede tříkilometrová štěrkopísková cesta, po níž ale zas musíte zpátky. Takže při cestě nahoru píchl jednou, při cestě dolů třikrát. Tady už končí silná vůle i řemeslná zručnost, protože prostě na ten ráfek kola už nemáte co dát. Zvlášť když vám duše praskne a roztrhne se někde u ventilku. Tak to nemůžete ani slepit. Takže sesednete a jdete pěšky a myslíte na to, že máte před sebou ještě 700 km. Jak říkám, pro nás zajímavosti, pro Leoše kus tvrdého života.
Do toho se tedy musím vložit. Náhodou, defekty neměl jen Leoš, mám je i já (prosím politovat). Koupil jsem si novou klávesnici, protože mě zlobil mezerník. Teď už nezlobí, ale zas mi vypadává písmeno E. Asi tak každé čtvrté. Musím proto pečlivě kontrolovat, co jsem napsal. Místo Leoš píšu zásadně Loš, místo pojede mi vyšlo pojde, místo „že se“ vznikne „ž s“, ani vám to nebudu naschvál předvádět. Ani byste třeba nerozluštili to slavné úsloví „nsns s s sstrou“…
-----
Objednal jsem si u Leoše spoustu fotek a dvě hodiny z nich dělal výtah pro vás. Očísloval jsem je do popisků, takže: 1 – z cesty ještě v Alpách, 2 – ukázka, co jezdci zvládli za kopce, 3 – teď je na sebe právem hrdý, jak dobře to vyjel, 4 – na jedné louce v Rakousku našel desítky výtvorů jako tento, 5 - náladový snímek již z Čech, 6 – to měly být slunečnice (Maďarsko), 7 – na bosenské Bjelašnici dostal razítko po 14 dnech, 21 hodinách a 10 minutách od startu, 8 - jeden z defektů na Bjelašnici, 9 – pohled z Bjelašnice (postrach všech cyklistů), 10 – šťastná majitel se šťastným nálezcem drahé kamery, 11 – právě dojel do cíle (holič to nestihl, tak se omlouvá). Zbývá ještě mapa, na níž vidíte finále. Jo, a taky dvě cyklorikši kdesi na ulici, abychom nezapomněli, proč to všechno děláme!
Začal taky posílat svá videa, která nemohl odesílat v Albánii a Řecku. Tady zrovna je: https://www.facebook.com/leoshradek/posts/1542935972477821. Že ho trošku nepoznáváte ve srovnání s fotkama na startu? To možná jeho manželka Alice taky ne. „Děkuji za vaše příspěvky. Moc si jich vážím a ženou mě kupředu,“ křičí s námahou na dalším videu kdesi v maďarské rovině, když jej protivítr srážel ze silnice.
-----
Taky jsem se ho ptal, na co myslel nejvíc po celou cestu, když zrovna neřešil navigaci nebo jídlo. A pochopitelně, když nepočítám jeho ženu Alici a celou rodinu. Chvíli přemýšlel a pak řekl vpodstatě toto: Asi jsem hlavně myslel na to, proč to celé podnikám. Že se mi před časem myšlenka cykloterapie, jízdy se seniory na elektrotříkole, tak zalíbila, že jsem se rozhodl nějak účinně podpořit její realizaci u nás. Tak jsem začal jednat podobně jako ty s různými městy, institucemi, úředníky a po čase jsem si uvědomil, jak těžká a nepravděpodobná cesta to je. Že to většinou končí na člověku, který se sice nejdřív nadchne, ale pak si zformuluje všechny možné problémy, těžkosti a možné pohromy, takže raději couvne – a tím mu ubude práce a starosti. Už se třeba skoro všechno vyjednalo, až nakonec úředník řekl: nojo, ale co pojištění kola a co když se něco stane tomu dědečkovi, kterého povezete, a jak nám zaručíte, že někdo v případě poruchy kolo rychle opraví? Prostě úředník jako nepřekonatelné překážky a důvody, proč CWA nepodpoří, vidí to, co v soukromém životě každý z nás a asi i on docela snadno řeší. Pomocí smluv s pojišťovnami a s opravnou, pomocí dalších spolupracovníků, pomocí informací z míst, kde to již funguje. Ne, je to pro něj moc práce, zbytečná starost… A tak jsem se rozhodl, že se zmobilizuju a ukážu, že něco se dělat dá. Začal jsem se intenzivně připravovat na tenhle závod a díky němu propagovat cykloterapii a získat peníze, které bychom pak mohli na nákup kola použít.
Nedal jsem jeho slova do uvozovek, protože přesná citace to není, Leoš o tom volně hovořil asi deset minut. Nicméně i z toho vyplynulo, že svou misi považuje za úspěšnou, třebaže ještě zdaleka nemáme dost peněz na nákup. Já mám podobné zkušenosti se spoustou měst, i kdy ve většině jsem osobně nebyl, jen si telefonoval a emailoval. S náměstky primátorů, s hejtmany krajů, s řediteli a s vedoucími sociálních odborů. „Jú, to je úžasné!“ shrnul bych jejich reakce. A pak jdou a ptají se tak dlouho jak po radnici, tak v klubu důchodců, až se dozvědí, že by se to nemělo chtít. Tak se odmlčí a když se jim po čase připomenu, tak řeknou – „bohužel, není o to dostatečný zájem“. – Ale proč si stěžuju? Je to moje a Leošova práce, snad teď půjde líp.
A ono se už přece daří! Tři města – Otrokovice, Kadaň a Ústí n. L. – si tříkola objednala v Dánsku, u největšího výrobce, odkud jdou „cyklorikši“ do celého světa. Až se s nimi tady něco podnikne, dám vám vědět, když už jsem vás do toho tématu tak zatáhl.
S Leošem víme, že když člověk něco velkého chce, musí do toho taky investovat. Čas, zkušenosti, peníze, emoce – bez záruky, že to vyjde. A my věříme, že to s cykloterapií vyjde. A že postupně předáme všechnu práci lidem v jednotlivých lokalitách, kde budou se seniory jezdit.
Síla stáří?
Musím se vám svěřit, co jsem včera objevil: v čem je také síla stáří. Někteří z vás dostali ode mne mail s úhrnným zpravodajstvím o Leošově akci a o našem projektu Cykloterapie (CWA) a se slušnou žádostí o příspěvek na účet CWA. Většina je tam převzatá z těchto článků na i60, avšak poslal jsem to vám i ostatním proto, abyste to mohli přeposílat dalším lidem, svým známým. Já jsem v posledních dnech mnoho hodin probíral všechny kontakty na lidi, které v Outlooku (slouží pro zasílání e-mailů) mám a poměrně pečlivě jsem vybral ty známé, o nichž předpokládám, že je moc nerozčílí, že dostali nevyžádaný mail, protože by mě měli odněkud znát. A byl jsem obrovsky překvapený, že po tomto dlouhém a přísném výběru mi zbylo 609 adresátů, kterým jsem mail rozeslal. Má takový poklad snad někdo ve věku 30 let? Mladí lidé mohou mít na facebooku stovky „přátel“, avšak v mém případě jsem se se všemi 609 lidmi skutečně setkal, mluvil s nimi, pracoval pro ně nebo oni pracovali pro mě. S dalšími jsem si aspoň o něčem osobně dopisoval nebo jim poslal svou knížku a podobně. Současně to jsou prožité minipříběhy. Jasně že tam jsou i lidi ze základní a střední školy, z vojny, z VŠ, ze zaměstnání, z podnikání, z neziskového sektoru, z politiky atd. Čili i z doby, kdy neexistoval internet, avšak později jsme se nějakým řízením osudu zas propojili. A já věřím tomu, že z těch zatím 609 lidí jich mnoho na účet přispěje. Včera jsem usínal a počítal: 100x300 Kč nebo 200x100 Kč nebo že by všech 609x200 Kč? :-) Necháme se překvapit, do účtu přece můžete nahlížet všichni.
Leoš a Olda se s vámi pro tentokrát loučí. Až se bude v cykloterapii (CWA) něco důležitého dít, dáme vám vědět. Na shledanou u cyklorikši pro seniory.
