Leoš Hrádek je v cíli transkontinentálního závodu z Belgie přes Alpy, Krkonoše a Balkán do Řecka! Přijel do cíle krátce po vypršení původního časového limitu. Po 17 dnech a 3427 kilometrech mu chybělo asi 7 km, avšak jak je vidět z https://www.transcontinental.cc/, pořadatelé jej nechali dojet a výsledek uznávají! Dvanácti dalším se nepovedlo ani to a zůstali vzadu. Vzdalo celkem 90 jezdců.
Závod se měl uzavřít ve 23 hodin, avšak východoevropského času, čili ve 22.00 našeho. Jenže již o dvě hodiny dřív pořadatelé na svých stránkách uvedli, že Leoš a další nejbližší jezdci jsou v cíli a přestali jejich pouť ukazovat na souhrnné mapě. Později to změnili a Leoše evidovali jako posledního uznaného závodníka na trati, ty ostatní už ne.
Kdo z vás to ve středu večer sledoval až do konce, potvrdí, jaký to byl nervák. Odpoledne mu chybělo 75 km na 7,5 hodiny času. Jenže: kopce, únava atd. Pak 30 km na 3 hodiny. Atd. Závěrečnou Meteorou projel jako meteor, protože to bylo naštěstí z kopce (viz včerejší článek).
Během posledních dvou dnů si hodně stěžoval na mraky aut na silnici - v Albánii, kdo by to řekl? A tu kameru, kterou ztratil na Bjelašnici, mu jeden Francouz našel. Během pár dní projel země s katolickým, pravoslavným a muslimským náboženstvím. Již 13. srpna dojel do cíle druhý Čech, Jakub Dvořák (třetí vzdal už v Rakousku).
Nebudu tu nic hodnotit a další fakta nemám. Leoš toho má za poslední dny určitě dost, snad se mi ozve zítra nebo pozítří a já pak ještě napíšu.
Svoláváme do Prahy na konec srpna tiskovou konferenci - to si Leoš a CWA zaslouží.
Jen připomenutí:
Včera jsem rozebíral slova Emila Zátopka „když nemůžeš, tak přidej.“ Upozornil jsem, že to nemůže platit absolutně, nevyskočíš třeba kilometr do výšky, i když chceš. Některé nemoci už nepřekonáš. Hlava nevyhraje vždycky. Ale psal jsem o nespočtu případů, kdy hlava poručila tělu. Když jsem si namátkou otevřel pondělní MF Dnes, tak to vidím na případu všech tří českých atletek, které po nemocech a zraněních získaly na Mistrovství Evropy medaili. A na straně 11 to v rozhovoru říká slavný kardiolog profesor Šamánek o své vlastní, krajně riskantní operaci srdce úplně jasně: „Když jdete na operaci s přesvědčením, že to dobře dopadne, máte většinou vyhráno.“ Na str. 15 se píše o beznohé plavkyni z Liberce, která chce přeplavat La Manche. Už se pevně rozhodla a taky to dokáže. Hlavu je třeba zapojit permanentně, naladit se na úspěch, plně si ho přát a v představách prožívat. Mozek tak začne produkovat látky, které mají opravdový účinek např. na imunitu. Promiňte tuto další „osvětovou vsuvku“, chtěl jem jen upozornit, že takových lidí je kolem nás mnoho.
Zůstaňme u fyzických výkonů a jejich hranic. Na příkladu Leoše vidíme, že to funguje. Slovo „nejde“ neexistuje, zpívá skupina Mirai z Frýdku-Místku. To by si měli opakovat i mnozí nemocní a staří lidé. Tady je celá sloka, vlastně refrén jejich loňské populární písně:
Když nemůžeš, přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že slovo „nejde“ – neexistuje,
slovo „nejde“ – neexistuje.
Když nemůžeš, přidej víc,
zakřič prostě z plných plic,
že to dáš, na to máš,
že to dáš…
První tři kola pro Českou republiku!
Včera si tříkolo objednalo v Dánsku i Ústí nad Labem. Hurá! Hurá! První byly Otrokovice, druhá byla Kadaň. Třetí Ústí n. L. Vow! (abych se vyjádřil světově). Po roce a dvou týdnech od prvního článku, po několika měsících komunikování, hledání, jednání. Možná trochu k jejich rozhodnutí přispěly i tyto články, nevím.
Jakmile budou první kola tady a jejich piloti budou připraveni vyrazit, pochopí i v jiných městech smysl celé věci a začnou objednávat. Také Česká republika uplatní cykloterapie. je vždycky mnoho neúspěšných pokusů. Tak třeba v jednom městě byl starosta nadšený, přál si kolo mít pro své spoluobčany a předal informaci ředitelce domova pro seniory. Ta se zeptala seniorů a ti jí řekli zhruba toto: ale kdoví, o co jde, raději ne, ještě by nám to někde zašantročili. Takže nic L Přitom peníze na kola kromě současné sbírky nejdou přes nás, my je v budoucnu ani nechceme obstarávat, ani s nimi obchodovat – žádný byznys, žádné finanční zájmy v tom s Leošem nemáme. Získáme-li však prostředky pro kolo ze sbírky, můžeme s jeho pomocí propagovat cykloterapii po Česku. Můžeme jednou přijet i k vám.
Na fotografiích tentokrát vidíte náladový snímek z průjezdu Meteorou (pořídil J. Robertson), setkání s Leošem v Plzni (pořídil já), Vlachava jakožto výchozí místo povinného průjezdu do cíle (E. Stoklossa) a dvě fotky ze serveru http://cyclingwithoutage.org/.
Moje ani Leošova práce tím nekončí. Naopak, musíme udělat novou vlnu nabídek a propagace, musíme připravit pravidla pro výběr dobrovolníků a vůbec pro využívání tříkol, musíme komunikovat s CWA ve světě atd. Avšak můžeme si říct: první cíl je skoro splněn – veřejnost o cykloterapii už něco ví, první zájemci si objednali kola… a ten Leoš to taky docela dobře zvládl, co myslíte?
Tři vtipy o krádeži kol
Mám radost i z toho, že se s Leošovým kolem nic nestalo. Kromě několika defektů, ale to je při takové vzdálenosti jaksi normální. Končně taky můžu napsat vtip, který jsem se před skončením neodvážil uvést:
Dva muži vezou na kole pytel písku. Zastaví je policajt a ptá se, co to v něm mají. „Písek, podívejte se, když nevěříte.“ Policajt se podívá, zjistí, že hovoří pravdu a pustí je. Když jsou už dost daleko, jeden z chlapů říká: „Vidíš, ty blbče, takhle se kradou kola.“
Ještě jsem si vzpomněl na jeden z minulého režimu: Chlap přijede na kole k budově Ústředního výboru KSČ a opře si ho o dopravní značku. Zmerčí ho policajt: „Tady vůbec nemůžete to kolo nechat! Sem přijede sovětská delegace.“ Chlap říká: „Tak já si ho radši zamknu.“
A pro historiky – znám údajný úryvek z přednášky: Připomněli jsme si první dochovanou zmínku o krádeži bicyklu, konkrétně ve znění: „Cyril a Metoděj přišli o kolo roku 863.“
Jeden lepší než druhý, řekl bych.
