Když chybí neverbální komunikace

Trochu odbočím, to se samozřejmě netýka nás, dříve narozených, ale řekla bych, že je to o přístupu. Svět reálný a virtuální motat dohromady by mohla být cesta do pekel. Možná už je k ní nakročeno, když si někteří mladí lidé zejména v zámoří jdou vyřídit svá školní nedorozumění s nabitou zbraní. Pětiletý chlapec namíří zbraň proti svému malému sourozenci, protože si myslí, že je to jako ve hře, že má ještě další tři, pět životů ?Psychiatři často tvrdí, že si ti "nebozí" vrazi spletli realitu s internetovou střílečkou. Tak každému, co jeho jest a neberte to prosím jako osobní výtku, toho jsem daleka.....jen mám jiný názor. Prostě mi stačí svět internetu na monitoru. Nepotřebuji ke svému životu volat hurá....stačí mi obyčejná lidská spokojenost a i to vědomí, že mi ten nepříjemný člověk z internetu nesedí vedle na křesle, i to může být zdrojem radosti.O to víc si pak vážím těch ostatních a s úctou a radostí s nimi diskutuji. Za případné pochopení předem děkuji :-)

...snad si to dospělí diskutující automaticky uvědomují, ten rozdíl mezi skutečným rozhovorem a internetovým chatem. Ano, chybí mimika. A také nehrozí přímá osobní ostuda, pokud se někdo vyjadřuje jako hulvát nebo se chodí na chat jen hádat, protože má hádání jako koníček, třeba.... Setkávání je fajn ale asi se nestihneme se všemi setkat. Také je možné, že po přečtení pár příspěvků, se s některými ani nebudeme chtít setkat. Neverbální komunikace je vlastně taková demoverze rozhovoru, když už to demo nestojí za nic... tak si tu ostrou verzi rádi odpustíme :-)

Asi si jdu pro přeshubu, ale nesouhlasím s vašimi postřehy. Pokud si člověk aktivitami, které zde rozebíráte, krátí jen momentální dlouhou chvíli, nepotřebuje osobně znát protějšek či protějšky.Jen v případě, že se budu cítit osamělá, zneuznaná, frustrovaná a nevím co ještě, tak ano. V tom případě budu toužit po pochopení, laskavém přijetí, vlídném slovu, zkrátka budu stát o osobní kontakt. Budu mít tendence nějak se zavděčit, být chválena a obdivována. Můj případ tohle není. Mám kolem sebe všechny "své" lidi na svých místech. Nebažím po uznání. Jak jste mi před časem vytkla, nejdu se svou kůží na trh. Nemám exibicionismus v povaze. Ono se vlastně s odstupem času ukázalo, že ty kůže jsou mnohdy tak trochu potrhané a někdy ani ani nejsou vlastní. Ovšem nijak to nesnižuji počiny těch, kteří tu potřebu seberalizace zrovna v této oblasti mají. Víte paní Macháčková, projevit osobní statečnost - tomu se říká "JÍT S KŮŽI NA TRH" a ne nějakým exibicím, které nemůžou člověka nijak ohrozit.