„Spěcháte hodně?“ Zeptal se mě mechanik v autoservisu, kde jsem čekala na výměnu oleje.
Úplně mě tou otázkou zaskočil. Neustále někam spěchám, ale jestli spěchám málo, středně, nebo hodně, to nedokážu rozlišit.
„Tak normálně - jako dnes všichni. Nemám pravdu?" Pomohl mi z rozpaků zákazník, který přišel přede mnou. Všichni přítomní jsme se chápavě zasmáli.
„A víte, že třeba středomořské národy tohle vůbec neznají? Ráno vstanou, až když se probudí, v klidu se nasnídají, přes poledne mají siestu, to po nich nikdo nic ani chtít nesmí, potom si zase něco málo odpracují, a večer - večer si žijí," pokračoval dál, zatímco my ostatní jsme za nervozního pokašlávání, podupávání, zběsilého telefonování, nebo jenom kontrolování svých emailových stránek chytrými telefony čekali, až naše vozy budou opravené.
Má pravdu, pomyslela jsem si v duchu. Narodíme se a spěcháme. Ještě jsme děti a už chceme co nejrychleji býti dospělými. Spěcháme směrem k prvním láskám, novým životním zkušenostem. Zatímco cestujeme, jsme nervózní, že nám uniká studium. Zatímco studujeme, nestíháme sportovní aktivity. Zatímco si užíváme aktivně volného času, kazí nám požitek ze sportovních aktivit vědomí, že zanedbáváme budování své kariery, atd.
Proč to vlastně dělám? Kdysi jsem říkala - kvůli dětem. Jenže ty už vyrostly, mají svůj život. Tak proč vlastně? Nevím. Asi ze zvyku, možná je to setrvačnost v zavedeném způsobu života. Kdo spěchá, žije, kdo nespěchá, je lenoch. Kdo spěchá, udělá víc práce. Kdo nespěchá…?!
Ano, je potřeba si to přiznat. Až ve svém seniorském věku, když jsem se úspěšně prospěchala životem, jsem došla k poznání, že kdo nespěchá, žije.
Můj způsob života potřebuje zásadní změnu, a nejlépe začít hned teď. Představuji si to asi následovně: Tak jako když rozjetý vlak náhle zastaví, vše ztratí rovnováhu, popadá všemi směry, což se neobejde bez zranění, zabrzdím i já svůj pomyslný Mercedes, kterým se řítím životem. Vyměním jej za pomyslného Trabanta, a dál už se budu posunovat jen rychlostí zdivočelého šneka. Když budu na své cestě míjet chodce, budu mít čas a možnost podat si s ním přes stažené okénko ruku a poklábosit o počasí. Občas se rozšoupnu a předjedu cyklistu, abych si dokázala, že mám volant pořád pevně v ruce. Kde se mi bude líbit, zastavím a pobudu. Vždyť tam, kam všichni směřujeme, opravdu není potřeba spěchat.
„Vaše auto je hotové," přinesl mi mechanik klíčky. S díky platím, odjíždím. Dnes ještě stihnu dodělat mzdy pro firmu X, a poslat výsledovku firmě Y, snaží se totiž o získání úvěru. V kanceláři už to prodlužovat nebudu, doma je taky práce dost. Žehlení si rozložím na balkoně, abych byla taky trochu na vzduchu a opálila si tvář. Takovou odvahu, abych prudce zatáhla záchrannou brzdu, nemám. Bojím se karambolů s tím spojených, bojím se, zda to všechno bez úrazu zvládnu.
Přibržďovat budu proto pomalu, ale vytrvale. Snad se brzdy nezadřou, budu je ještě moc potřebovat.
Vlastně musím ještě stihnout dodělat spoustu věcí, ale potom už určitě začnu.
Místopřísežně prohlašuji, že tento článek jsem napsala v jakémsi záchvatu upřímnosti sama. Nekopíruji v něm cizí myšlenky( taky pochybuji, že takový duševní výron by se mohl vyskytnout i u někoho jiného.). Hledat tedy možnou podobnost s jinými články kdesi na internetu je zbytečná práce. Kdyby přeci jenom část nebo celá myšlenka se vyskytovala i u jiného autora, je to podobnost čistě náhodná, nikoliv cílená.
Přiloženou skladbu na YT našel a zaslal mi pan Libor Ptáček. Použít ji u mého článku mi sice výslovně nedovolil, ale doufám, že zlobit se na mě za to nebude.
Úvodní fotografii jsem stáhla z portálu Pixabay .com v dobré víře, že fotky zde uveřejněné jsou určeny k volnému použití. Pokud by tomu tak nebylo a já se nechtěně dopustila plagiátorství, nekamenujte mě, prosím. Stačí upozornění redakci - oni zajistí nápravu. Nechci mít ještě z ostudy kabát.
Ale protože opatrnosti není nikdy dost, měli bychom udělat ještě něco s tím slovem "autor." Je to takové příliš jednoznačné, určující, nebylo by lepší napsat tam "pravděpodobný autor ?" S tím nemůžeme narazit. Pro dnešek to ale ještě risknu.