Co se dá zažít s parašutistou

Při  prohlížení starých fotek jsem objevila jednu, se kterou se mi vybavila jedna tenkrát nepříjemná historka. Je to retropříběh opět z „mého života“. Souvisí to s tím, že letos  bude synov,i o kterém tady bude řeč,  60 let , ale přesto si to  moc dobře  pamatuju, co jsem prožila prvně a k tomu nedobrovolně, i když vlastně dobrovolně v letadle. Bylo mi 24 let a byla jsem dva roky vdaná. Manželův koníček byl vlastně velký“ seskokový kůň“. Jeho láskou byl parašutismus a tím pádem pořád někde lítal a já lítala doma. Měli jsme 11timěsíční holčičku a dalšího potomka na cestě. Právě jsme měli 2. výročí svatby, když manžel přišel s návrhem, že mají noční seskoky, a že bych mohla jet s ním, abych to všechno viděla zblízka. Asi si uvědomil, že je opravdu často pryč a já pro změnu zase často sama, a tak jsem to odkývla. Hlídala moje sestra. Jeli jsme na motorce, kterou jsme si pořídili za peníze, co jsme dostali k svatbě. Při příjezdu na letiště (bylo to polní) jsme vjeli do nějaké díry, asi po kombajnu, a vyklopili se. Byla jsem v 6. měsíci, ale nic se nám nestalo, nasedli jsme a dojeli. Hned, jak se setmělo, začala akce. Manžel mě postavil vedle ranveje a řekl “nikam se odtud nehni“. A já ani nemohla, stála jsem jak solný sloup. Strašně nepříjemný zážitek. To burácení motoru při startu a světla, připadalo mi to, jako když najíždějí přímo na mne. Bylo to opravdu zblízka, jak si to muž představoval. Když to skončilo, tak jsem si opravdu oddychla. Spali jsme v letištní ubytovně a druhý den směr domov. Ale můj muž přišel s tím, že bych mohla letět letadlem, abych viděla Bezděz, Máchovo jezero, Ještěd atd., tu nádheru a nezakazovala mu to skákání. Že by jel na motorce a vyzvedl mne v Mimoni, kam letadlo letělo. Ještě k tomu zákazu ode mne. Nikdy jsem mu nic nezakazovala, ani to nemám v povaze, a navíc jsem si vždy říkala , že každý mužský musí mít nějakého koníčka, ale musí to mít nějaké mantinely, které já nezažila. Měla jsem hlavně často o něj strach. Vůbec se mi do letadla nechtělo. Mám šílený strach z výšek a taky jsem se bála o to malé. Manžel mi řekl, že mu to nemůžu udělat kvůli kamarádům, abych neletěla. Po těch letech tomu ani sama nechci věřit, že jsem do té „anduly“, jak říkali tomu letadlu, opravdu vlezla! V letadle pro seskoky nebyly dveře a mne ta díra nějak přitahovala, zkrátka jsem se bála. Nejprve povinné otáčky nad letištěm, pak přelet a opět několikrát oblet nad přistávacím letištěm. Trvalo to něco přes půl hodiny, ale mně to připadalo, že pilot prchá na jiný kontinent. Žádný Mácháč, natož Ještěd atd., jsem neviděla. Měla jsem oči upřené na výškoměr 600m, to mne nejvíc zajímalo. Letělo nás asi 10. Určitě ještě nikdy neviděli tak vykulenou pasažérku. Byla jsem šťastná, když jsme přistáli, a můj muž (který mezitím už dorazil) taky, že se mohl pochlubit výsadkářům, že i s břichem jsem neprotestovala a šla do toho. Za 6 neděl se nám narodil na 7 a půl měsících chlapeček v pořádku. Nechtěl už čekat, co bude příště!! Raději riskoval inkubátor. O několik let později jsem zase a znovu měla vidět, jak výsadkáři vyskakují a být u toho  přímo v letadle. Co bych pro manžela a paragány  neudělala! Ale to už je jiný příběh. Nepoučila jsem se!! Fotka je přímo z toho letiště.Ten nedonošený klučina oslaví v říjnu, nechce se to ani věřit, šedesátiny!!! A v plném zdraví.