Příběhy naší republiky: Jak jsem (ne)cvičila na spartakiádě (část druhá)

Obruč neměli, měli malé bílé oblouky a dorostenky obruč, holky chtěly měnit s klukama , na oblouky se ušila taška, veliký hit doby..Takže domů se vezly i ty obruče..

Hlídat děvčata bylo těžké, ale mladší žáky , s míčem, obručí a švihadlem.Horor. Nejen , že nářadí ztráceli, ale byli jako pytel blech. Naštěstí se nikomu nic nestalo a neztratili se, měli cedulky s místem ubytování. Mobily nebyly...

Teď jsem si vzpomněla, že na spartakiádě bylo pro na naši školu něco dobrého. Náš ředitel byl náčelník spartakiády, a v této době nebyl ve škole. Což bylo prima. Měl ve zvyku stát ráno v prvním patře nad schodištěm a pozorovat přicházející studenty. Dívky, které přišly v kalhotách, vracel domů, aby se převlékly-tenkrát před rokem 1962 jsme nesměly v kalhotách chodit do školy - a také hlídal pozdě příchozí, aby jim dal poznámku.

Tahle spartakiáda se mě osobně vůbec netýkala. Ale zato nezapomenu, jak řádil ten, co přepadl a zabil několik žen. Nechce se mi ho pojmenovat. To byla hodně pochmurná atmosféra.

Ano disciplina být musela, jinak by to v tom mumraji vůbec nešlo. DP tenkrát zvládli neuvěřitelné situace v dopravě. A vzpomněla jsem si na svojí spolužačku. Tak dlouho chodila ve volném čase (někdy se ulila i z vyučování s tím, že na trati byla zácpa nebo bouračka) obdivovat do stanového městečka ty fešáky vojáky,až se z toho stala láska na první pohled. A vydrželo jim to hodně dlouho. Ještě teď jsou manželé a mají spolu 2 děti. A jednomu říkají z legrace Strahováček. Ovšem nejhorší bylo to, jak vysvětlit rodičům že máme stále odpolední výuku. A proč má stále v indexu pozdní příchody a občas i neomluvenou docházku, když do té doby se nic takového nestalo.