Při nedávném Všesokolském sletu jsem, tak jako jistě mnoho mých vrstevníků, vzpomínala na minulé spartakiády. Ať už jsou z estetických důvodů ceněny, nebo z politických důvodů kritizovány, rozhodně do naší sportovní historie patří.
Poprvé mě spartakiáda jako taková minula. Vzpomínám jen, že jsme v 1. třídě cosi při hudbě cvičili, ale žádné vystoupení pro nás se nekonalo. Té další jsem se také nezúčastnila - byla jsem delší dobu v ozdravovně - a ještě o jednu spartakiádu později jsme se připravovali na maturitu a cvičení se nás už netýkalo.
Uplynulo dalších pár let, než jsem se ze studentky stala učitelkou na venkově - a jak to bývalo na malých školách zvykem, několik učitelů se muselo podělit o všechny předměty. Na mladou, tedy mne, připadl i tělocvik dívek. A s ním i přípravy na další spartakiádu. S tělocvikáři z jiných škol jsem jako snad jediná bez aprobace jezdila do Budějovic na nácvik. Zatímco všichni tělocvikáři podle obrázků v jakési příručce a podle pokynů instruktora vše hravě zvládali, mé pohyby po ploše se od ostatních dosti lišily. Avšak úkol zněl: sama zvládnout a naučit i skupinu svých žákyň (skupina do útvaru měla 32 dívek, což byl přesně počet mých "starších žákyň").
Přiblížil se "Den D" - venkovské veřejné vystoupení - a zapůsobil tzv. zákon schválnosti. Jedna cvičenka vypadla. Cvičit s "dírou" v útvaru mohlo vést k chaosu na ploše, kdy všechny dívky necvičily jednotně. Musela jsem vystoupení nějak zachránit! Navlékla jsem trikot a vstoupila mezi žákyně na cvičební plochu, což ony přijaly s velkou radostí. Asi pevně doufaly, že bych zabránila jakémukoliv zmatku z jejich strany. Nebylo třeba, odcvičily jsme.
Za odměnu za nácvik jsme tehdy všichni cvičitelé zhlédli pražské vystoupení. Musím přiznat, že i přes tehdejší různá nařízení, příkazy i zákazy bylo velkolepé.
Konec 1. části