Před chvílí jsme po dlouhé cestě šli spát a už je neděle, 4 hodiny ráno. Mobil nás svou písničkou nutí ke vstávání. Rychlá ranní hygiena, do batohu naložit věci nezbytně nutné pro dnešní den a hurá na snídani. Možnost výběru ze salámu, měkkého i tvrdého sýra, paštiky, medu, džemu, chleba, černého či ovocného čaje, kávy, těstovinového salátu, byl opravdu dostatečný.
Je 5.30 ráno, sedíme v autobusu, máváme p. vedoucímu i jeho paní a vydáváme se za dalším poznáváním.
Přejíždíme most do Norska, 61 m nad Fjordem..a věříme, že se vyhneme tropickým vedrům, která hrozí u nás. Začíná cesta Norskem. Zemí fjordů, vodopádů, ledovců. Je 4x větší než naše republika a je údajně 8. největší země v Evropě.
Domky s balkony, obsypané květy, čisto, upravené trávníky, to vše je v Norsku asi samozřejmostí.
A cesty? Vždycky, když z nějakého zájezdu u nás se vracíme domů, to, že se blížíme k Ostravě, si uvědomíme ihned, jakmile začneme po silnici jet jako po mořských vlnách. Takové, ani trochu podobné jsme nikde nezažili. Cesta bez výmolů či děr, může tedy být velice plynulá.
Ovšem - čím výše jedeme, tím jsou užší a užší. Místy tak úzké, že se na ně vejde jen jeden dopravní prostředek. Ale jsou zde jakási "vyhýbací" místa, která dovolí předjetí dalšího vozidla. Občas se cesty klikatí kolmými cestami vzhůru, časté serpentiny ve skalách, tady všude smekáme před našimi řidiči, kteří vše bravurně zvládají.
Mezi největší svátky patří 17.květen, kdy mají tzv. DEN VLAJKY - jedná se o oslavy norské vlajky a ústavy. V čele Norského království stojí Herold 5. Jeho moc je omezena ústavou.
Na chvíli se zastavujeme u památky UNESCO. Vitlycke muzeum u města Tanumshede. Je to vlastně muzeum pod širým nebem,proslavené skalními rytinami z doby bronzové..Některé rytiny jsou lépe viditelné ve dne, jiné v noci a některé, když jsou mokré….
Jsou zde kresby ze života lidí, ale i zvířat., kresby, které symbolizují lov, život i milostný akt, Je tady i muzeum, ve kterém se nachází expozice o životě lidí, ale to bylo zavřené, takže jsme vevnitř nebyli.
Rytiny ve skále jsou velice zajímavý úkaz. Byly objeveny v 80tých letech minulého století.
Nádherné počasí a dobrá nálada všech přispívá k tomu, abychom se na dnešní den těšili.
Je 11.30 a my přijíždíme k největšímu jezeru Mjosa. Leží na jihu Norska, asi 100km od hlavního města Oslo. Měří 365 km čtverečních a nejhlubší místo je 468m. Na délku měří 117 km a nejširší místo měří 15 km.
Dojíždíme k jednomu z nejzajímavějších a nejvýznamnějších norských lyžařských středisek Lillehammeru. Leží nedaleko jezera Mjosa.
Roku 1994 se zde konaly zimní olympijské hry. Vyskytuje se tu známý skokanský můstek, ale i místa pro další zimní sporty. Představujeme si, jak zde hoří olympijský oheň, a je nám krásně,,,,,
Naše poznávání ještě nekončí.
Před námi je norský skanzen Maihaugenu, kde máme možnost si prohlédnout více než 170 starých budov z Lillehammeru a Gudbrandsdalenu. Mimo jiné vidíme starou poštu, železnici, lékárnu, nejrůznější prodejny, zvonici nebo školu. Skoro všude nás norská průvodkyně o všem informuje a naše průvodkyně ochotně a plynule překládá. Ve škole zažíváme i spoustu legrace.
Z budovy vychází „paní učitelka“ s rákoskou v ruce..
„Postavte se do řady“, křičí na nás silným hlasem, hned, když se objeví ve dveřích. Někteří poslechnou, jiní ne. Snaží se dovnitř dostat co nejdřív. „Do řady, řekla jsem. Jste žáci 1.- 5. třídy, tak musíte poslouchat. Kluci vpravo, dívky vlevo!!“
Usmíváme se a snažíme se srovnat. Přesto p. učitelka ty, co v řadě nestojí, posílá úplně dozadu. Některým to vadí.. Ale jedná se přece o legraci. Nebo snad ne??
„Máte čisté ruce?“.ptá se paní učitelka znovu. Všichni kýváme souhlasně hlavou . P. učitelka nevěří a ruce kontroluje. „Co to je? Umýt!! Jsi žačka 1. třídy!“ ,zvyšuje učitelka hlas na paní s nalakovanými nehty!
„Sundat, kolikrát mám říkat, že věci rodičů se do školy nenosí“. rozčiluje se na ženu s prstýnky na rukou.
Když nakonec všichni slibujeme, že už budeme opravdu hodní, můžeme jít dovnitř.
V naší skupince máme 22 žen a 2 muže.
„Kam si to sedáš, ty nevíš, že kluci sedí vlevo a děvčata vpravo???!!!
Jak dlouho vám to mám vysvětlovat“- opět se zlobí p. učitelka. A naše průvodkyně velice pečlivě a ochotně vše překládá.
Dovídáme se, jak to kdysi chodilo, co se děti musely učit apod. Jeden muž ze dvou (srandista) něco povídá kolegovi. Je napomenutý. Když ruší podruhé, také je napomenutý. Při třetím rušení se p. učitelka zlobí a posílá ho do kouta. Muž „hraje" její hru a p. učitelka.to chápe,,
Sedá na lavici v koutě .
“Řekla jsem stoupnout, aby tě všichni viděli. Sedíš v první lavici, jsi prvňáček. Co z tebe vyroste.???“ Prvňáček se kaje a slibuje , že už bude hodný.Ale klečet ani stát nebude, protože ho bolí koleno. Odsouhlaseno.
Pokračujeme dál. Jsme zkoušení ze čtení, počítání, ze znalosti desatera přikázání, ze zpěvu…Bylo to velice hezké. V žádném skanzenu jsme něco takového nezažili.
Vycházíme ven, děláme fotečky a míříme k dalším zajímavým budovám.
Po odpočinku nasedáme opět do autobusu, přejíždíme údolím Gudbrandshalen a kolem řeky Lagen míříme do Vandrerhjemu .V malinké obci Sjoa nás čeká ubytování.
Stejně zvaná řeka pramení v ledovci a patří pro raftaře k nejpopulárnějším.
Sjoa (Šoja) znamená třpytivá. A taková tato řeka opravdu je .Mezi skalami vytváří divoké soutěsky .
Ubytování je ve čtyřlůžkových pokojích s vlastním sociálním zařízením.. O takovém ubytování jsme byli informovaní předem, takže nás nic neudivuje.
Trochu se najíme a jdeme na procházku - prozkoumat okolí. Přímo nad námi se tyčí obrovská skála, v blízkosti slyšíme hučení řeky. Je podvečer a venku stále svítí sluníčko. Teplota určitě kolem 30°C. Kolem 22 hodiny již většina lidí po dlouhé, únavné cestě spí, či odpočívá ve svém nebo i snad v cizím pokoji.
Nám se dovnitř nechce. Stále je velice příjemné teplo, jasno jako v poledne, nikde ani známka po tom,že by měla být noc. Najednou koukáme na vzdálené kopce a vidíme neskutečný úkaz. Kopce začínají žloutnout. Jako by zde právě rozkvetly lány řepky. Nevěříme svým očím. Koukáme jako zaraženi a jsme nadšeni touto krásou. Někoho se nám daří vzbudit, jiní o tento úkaz přišli. Ale každý strůjcem svého štěstí…
Do postele jdeme v 1 hodinu ranní za plného světla. Podle informací některých, kteří se v noci vzbudili, ve 2 hodiny bylo trošku šero, ale ve 3 už zase bylo zcela jasno. Už chápeme, proč mají na oknech žaluzie. Jinak by se asi nevyspali.
