V roce 1991 jsem byl pověřen vedením jednoho z klubových zájezdů do Řecka. Ten rok se poprvé, a možná také naposled, jelo autobusem, neboť byly nějaké problémy - buď s vlakovými jízdenkami, nebo s přepravou našeho lehátkového vozu. Jinak se s našimi zájezdy běžně do Soluně či do Athén jezdilo vlakem. To však není zrovna to podstatné. Ale přece něco na té cestě bylo zvláštní. Bylo to v době přípravy na válku v Jugoslávii, přes kterou jsme jeli.
Dost nepříjemně na nás působily kolony vojáků a vojenské techniky přepravující se po silnicích, mezi nimiž jsme projížděli. Ze zpráv jsme pochopitelně byli informováni o tom, co se v Jugoslávii děje, a musím přiznat, že z toho až mrazilo v zádech. Naštěstí pro nás, hůře však pro samotnou Jugoslávii, to všechno bylo teprve v začátcích. Už si ani nevzpomenu na název místa, kde jsme v Řecku trávili dovolenou. Bylo to asi 60 km od Soluně, v patrovém penzionu v pěkném olivovém hájku. Jen malý kousek, cestičkou mírně z kopce od nádherné, téměř naší soukromé pláže, neboť poblíž byl již jen jeden penzion s rakouskými turisty.
Nejbližší větší místo byla vesnice vzdálená asi 6 km. V polovině cesty do ní se nacházel minimarket se smíšeným zbožím, který jsme občas navštěvovali pro doplnění potravin, neboť pobyt byl bez zajištění stravy. U každého ubytovacího zařízení byla k dispozici plně vybavená kuchyňka. Ostatní zásobování, včetně dovozu pitné vody, nám zajišťoval majitel penzionu, brněnský Řek se svou dcerou. Ta nám také každé ráno na objednávku vozila čerstvé pečivo. K dispozici nám pak majitel po celou dobu pobytu nechal také své malé auto značky Oltcit. Dvakrát během týdne přijel malý náklaďáček s ovocem a zeleninou přímo do našeho dovolenkového areálu.
Kromě samotného penzionu tam bylo také pěkné zastřešené venkovní posezení s grilem. No a ve večerních hodinách nám zajišťovala bufetový servis opět dcera majitele - bylo možno zakoupit pivo, víno, destiláty a různé limonády, mražené výrobky a další různé drobné pochutiny. 19. srpna byla pro zájemce z našeho zájezdu zajištěna místa na velké výletní lodi, která ten den podnikala plavbu kolem poloostrova Athos, na němž se nachází mnišský stát tvořený dvaceti mužskými kláštery. Je to jediný poloostrov v Řecku, kam nemají přístup ženy. Tato tradice se údajně udržuje více než tisíc let. Zjistil jsem zájem, zaznamenal počet účastníků, vybral požadovaný finanční obnos a majitel penzionu pro nás poté zajistil lodní lístky a přepravu autokarem do Soluně a zpět. Počasí bylo nádherné, přihlásila se více jak polovina účastníků, časově všechno klaplo a u lodi jsme stanuli včas před jejím vyplutím na moře.
Lodní rozhlas vítal výletníky samozřejmě v řečtině, ale také v angličtině a němčině. Po uvítacích frázích bylo možno vyslechnout také program plavby, informaci o vybavení lodi, jejích restauracích, palubách, možnostech občerstvení, využití bazénu a tak podobně. Kromě toho však lodní hlášení jakoby přecházelo do běžných zpráv ze světa, neboť se v něm neustále opakovalo jméno Michaila Gorbačova. Po chvíli bylo zřejmé, že se něco děje v SSSR, padalo jméno Gennadije Janajeva a dále i něco o internaci na „dače“ na Krymu. Domluvil jsem se s jedním z účastníků, který dobře ovládal angličtinu, ať pochytí co nejvíce, my ostatní se pokoušeli co nejvíc vyzvědět z německého přednesu. Nakonec bylo jasné, že v SSSR proběhl puč, v Moskvě začal pokus o státní převrat, jehož cílem bylo zastavit Gorbačovovy reformy a udržet SSSR ve stávající podobě. Michail Gorbačov byl izolován na Jaltě a situace v Moskvě byla zatím nadále nejasná.
Převážně němečtí turisté téměř propadali panice v obavách, že nastane válečný konflikt. Ale to už jsme se nacházeli na širém moři. I když to byly jistě zprávy závažné a ze SSSR se nic dobrého očekávat nedalo, nenechali jsme si tím zkazit výlet. Loď to byla opravdu velká a nádherná - při plavbě kolem Athosu bylo co pozorovat. No a jak je ten svět opravdu malý a o náhody není nouze! Při procházení lodi jsem se v jedné z restaurací zastavil na kávu a něco k pití. Hned při příchodu mou pozornost upoutaly dvě starší dámy u jednoho ze stolků. Jedna mi hodně připomínala naši tetu z Mimoně. Zřejmě jsem dosti bezostyšně zíral směrem k jejich stolu, že si toho povšimly a též si mě podezřívavě prohlížely s úvahou, co mohu mít za lubem. Výsledkem naší oční komunikace bylo, že ona mně povědomá osoba byla opravdu naše teta z Mimoně, která se svou přítelkyní trávila již druhý týden své dovolené v Řecku a přihlásila se na stejný lodní výlet jako já s našimi účastníky zájezdu.
Doma jsme se neviděli téměř víc než rok. Na moři v dalekém Řecku jsme se pak náhodou potkali, a to ještě v historicky důležité době, kdy v Jugoslávii doutnal již válečný konflikt, kdy tvůrce glasnosti a perestrojky Michail Gorbačov byl internován na „dače“ na Krymu a v SSSR se za účasti tanků rozhodovalo o jeho další existenci.
