Pokračování…
Asi za 3 neděle po Petrovském posvícení bylo také ve Zlíčku, kde jsme zase při koncertě zpívali a sice odpoledne i večer. Také parodie jsme si dovolili ve Zlíčku zazpívati. Ustrojeni jsme byli normálně jako při kytaře, tak to už nemělo ani ten půvab, a potom ještě mizerný hudební doprovod , a tak místo abychom diváky pobavili, tak můžeme skvěle říct, že jsme je otrávili. No nám na tom konečně mnoho nezáleželo. Za tyto dvě vystoupení na Petrovicích a ve Zlíčku dostali jsme zaplaceny 2.800,-K, s čímž Pepa utíkal hned do Kampeličky, tím se nám také náš kapitál šťastně zvýšil. To už bylo venku krásně po večerách, neboť léto se přihlásilo se svým parnem. Tak jsme se na to léto těšili, že budeme chodit zpívat ven po večerách a co se pamatuji, byli jsme akorát jednou nad Drejslovou pasekou.
Nového jsme se vůbec nic neučili. Chtěli jsme zpívat něco moderního, ne pro „silné čtyřky“, a tak Pepa prý něco zkusí rozepsat pro 4 hlasy. Skutečně také zanedlouho přinesl rozepsanou trampskou píseň „Když odejde děvče“, nebylo to ovšem nijak skvělé a tak prý Zděnka to vezme rozepsat do Police Bornovi. Vzala ještě s sebou „Don Fernando“, tenkrát velmi populární fox. Bohužel, ani od Borny to za mnoho nestálo, a tak jsme se vrátili k naší „Silné čtyřce, to již jsme měli sešitky od 1-13. Ze 13. Jsme se naučili Bože, Boženko, učili se ještě některé písničky, ale bohužel nedoučili. Do zpěvu jsme již mnoho chutí neměli, a zvláště Zděnka, která zezačátku svojí dochvilností a nadšením dodávala nám mnoho chutí do zpěvu, nyní již vůbec do zkoušek nechodila. Vzkázali jsme jí vždy do Police, ale vždy měla nějakou výmluvu, a tak jsme toho nechali, jelikož ani nám se v létě nechtělo mnoho do zpěvu.Snad to také dělala válečná doba, stále něco nového, nálety a jiné a jiné věci.
To léto jsme byli společně já, Pepa a Mireček na dovolené v Dobříkově. Měli jsme s sebou kytaru a děvčatům v Dobříkově jsme také cestou zpívali. Byli jsme totiž tančit na nedaleké vesnici, která Rzy se jmenovala, a cestou zpátky, obklopeni děvčaty, obnovovali jsme slávu Modrého kruhu.
Nemohu ani vynechat cestu do Pardubic, kam jsme jeli ráno vlakem, abych poznal svoji dávnou přítelkyni. 4 léta již jsem jí tenkrát psal a znal jsem ji jen z fotografie. Právě ten den jel jsem ji poznat osobně a věrní druhové zpěváci nemohli mě opustiti a jeli se mnou.
„Pardubice!“ volá průvodčí a my (já pln trémy) vylézáme z vlaku. Před vchodem na chodníku stojí tři děvčata a ouha, která je ta pravá ? Já nedostával odvahu je osloviti, stáli jsme tak jako tři svatí před nádražím. Konečně dvě děvčata odjela a to už Mireček mě strkal ať k ní jdu, že je to ona. Skutečně to byla ta pravá a potom jsme strávili krásný den výletem na Kunětickou horu.
Avšak i krásné léto zmizelo a přišel zas smutný podzim. Dlouhé večery, a tak jsme zase si chtěli udělati zkoušku. Večer to ovšem nebylo možné, jelikož já jsem dělal týdně 72 hod. a Pepa již v té době bydlel v Hronově, kam byl totál nasazen. Chtěli jsme někdy v neděli dopoledne, ale Zděnka nikdy nepřišla.
Pokračování příště…
