Když za mnou přišla před pár dny s oznámením, že si chce konečně začít užívat důchodu a zavřít svůj vyhlášený obchod s dámskou módou, nemohla jsem to nechat jen tak.
První, co jsem z ní vymámila, je rozhovor, který vám právě předkládám. Protože švagrová Karla Zicha není jen krásná, ale má za sebou (i před sebou) spoustu životních situací, o kterých stojí za to mluvit.
V tandemu s maminkou až do jejích pětadevadesáti
„Moje maminka byla výtvarnice a návrhářka kostýmů, vítr ji zavál až do Košického divadla,“ začala Dáša vyprávění na téma rodiny, ze které pochází. „Tam učarovala svým kouzlem osobnosti mého tatínka, který jako herec exceloval ve velkých shakespearovských rolích. Maminka mu zkrátka neodolala a do dvou let jsem byla na světě já. Jejich láska však nevydržela dlouho, protože táta měl slabost pro krásné a chytré ženy i nadále. Pět let to maminka vydržela, ale pak řekla jednoho dne dost, a přestěhovaly jsme se spolu do Prahy. Byly jsme tandem až do poslední chvíle…Zemřela loni ve věku 95 let a do konce svého života byla úžasná a neuvěřitelně fit…Dala mi do života svoji vůli, urputnost, sílu nevzdávat se a vydržet. Ukazovala mi krásy života, i když to nikdy neměla jednoduché. Její bratr emigroval v roce 1948 a to ji poznamenalo v osobním i profesním životě.“
Směr určil dědeček. Ale marně
Vztah k módě vštípila malé Dášence právě maminka. „Do svých pěti let jsem se díky oběma rodičům pohybovala v divadle, ale o profesi herečky jsem v budoucnu neuvažovala. Maminka na mě byla přísná a hlavně se o mě bála. Až někdy v mých devatenácti letech mi dovolila dělat vlasovou modelku. Účesy se tehdy předváděly v Lucerně a vzpomínám si, že jsme uspěly dobře. Moje kadeřnice i já v modelu, který jsme šily společně s maminkou…“ V dětství byla Dáša obklopená spoustou knih. Dědeček byl řídící učitel a právě on ji nasměroval na knihovnickou školu.
Genius loci v rodině Zichů
To, že se Dagmar ocitla v rodině Zichových, a přišla tak ke svému slavnému švagrovi, měla na svědomí opět její maminka. Znala se s Karlovou maminkou, která měla ještě staršího syna Otakara. A s ním to prý byla láska na první pohled. Z obou stran. „Otakar byl šarmantní muž s širokým záběrem vědomostí, a to mi hned učarovalo. Ještě k tomu nádherně hrál na housle, na kytaru a na flétnu! Oba dva bratři, jak Karel, tak i Otakar měli absolutní hudební sluch. Najednou jsem zkrátka začala žít u nich ve starobylé vinohradské vile a stala se paní Zichovou. Psal se rok 1979, já čekala prvního syna a připadala jsem si jako na začátku dvacátého století,“ přiznává Dáša s nostalgií. „Ve vile se hrála komorní hudba a setkávali se tam úžasní lidé. Kdysi to byl i Karel Čapek, později rodina dirigenta Jiřího Bělohlávka, a po sametové revoluci třeba dirigent Rafael Kubelík nebo klavírista Rudolf Firkušný. To by bylo na dlouhé vyprávění… Zavřu oči, a cítím dodnes genius loci. Ani jsem si to plně neuvědomovala. Měla jsem tehdy pocit, že to nikdy neskončí...“
Radost vystřídala nekonečná bolest
Ale tak velké štěstí nemohlo trvat navěky. „První velkou ztrátou byl náš druhý syn, který bohužel zemřel hned po narození. Měli jsme pro něj přichystané jméno Daniel,“ přiznává Dáša smutně. „Díky sedmiletému Otínkovi a mojí zlaté rodině jsem měla pocit, že jsem všechno zvládla. Ale po deseti letech přišla nemoc, které se každý tolik obává. Rakovina. Bylo mi dvaačtyřicet a řekla jsem si, že nad ní opět s podporou celé rodiny musím zvítězit. Díky skvělým lékařům a určitě i vlastnímu odhodlání je to dnes 22 let, co jsem ji porazila. A jsem tu. Ale osud mě moc nešetřil…Další ztrátou bylo úmrtí mého švagra Václava a po měsíci tragická smrt druhého švagra, Karla Zicha. Najednou se nám všem život obrátil. Museli jsme z rodinných důvodů prodat vilu a přestěhovat se do bytu. Můj muž Otakar to velmi těžce nesl, což se podepsalo i na jeho zdravotnímu stavu. Dva a půl roku po Karlovi a půl roku po vystěhování z rodinné vily zemřel i on.“
Nový impuls přinesla móda
Po úspěšném překonání rakoviny se Dáša rozhodla, že musí pokračovat v životě trochu jinak a odpověděla na inzerát, který ji zaujal. Konkurs na manažerku značky MAX MARA, která v roce 1997 otvírala v Praze obchod, vyhrála, a pustila se s vervou do práce. „Dnes vůbec nevím, jak jsem ten zápřah zvládla. Po čtyřech letech jsem však na doporučení lékaře tuto pozici právě pro její náročnost a pracovní nasazení raději ukončila. Ale musím říct, že to byla skvělá škola v oblasti módy, přehlídek a setkání s mnoha zajímavými lidmi,“ dodala. Asi po roce se k módě opět vrátila. Náhoda ji zavedla do salónu Elegante. Dáša začala jezdit do Paříže a do Itálie pro nové kolekce oděvů a později v tomto oboru začala sama podnikat. „Jsem moc ráda, že salon Elegante má stále u našich klientek dobré jméno, spojené s mým úžasným týmem a servisem, který poskytujeme. Krásné a kvalitní oblečení si všude najde svoji klientelu. K té naší patří například Jitka Zelenková, Marta Kubišová, Iva Janžurová, Magda Vašáryová a spousta dalších známých osobností. Moje snaha však byla vždycky vedená ke spokojenosti každé zákaznice tak, aby se k nám ráda vracela. A to se nám, myslím, povedlo,“ říká upřímně majitelka butiku Dagmar Zichová.
Módní důchod neexistuje!
„Ale jak se někdy říká, člověk má v nejlepším přestat,“ podotýká Dáša a já už vím, že teď to přijde. „Ne že bych chtěla odejít do módního důchodu, ale mám od syna dva milované vnuky, Davida a Daniela, a to jsou pokračovatelé rodu. Těším se na to, že si je víc užiju. David chce být architektem, tak bych mu chtěla ukázat krásy staré Prahy. A Daniel je zase sportovně nadaný. Učím se kvůli němu pravidla fotbalu a taky jsem se s ním snažila sledovat co nejvíc utkání letošního Mistrovství světa!“
Šťastná a spokojená rodina je pro Dagmar Zichovou jako pro většinu babiček nejdůležitější. A taky by chtěla dohnat všechno, co nestihla. Častější setkávání s přáteli a s kamarádkami, cestování, hodně kultury a nové zážitky. Elánu na to má dost. „A právě proto jsem se rozhodla provozování salonu Elegante na podzim definitivně ukončit,“ oznámila pevným hlasem úspěšná podnikatelka.
„Ale dřív než se tak stane, ráda bych dala příležitost udělat si radost i všem ženám, které spoluvytvářejí portál i60. Věřte mi, že je opravdu nutné si života užívat naplno ve všech směrech a ničeho nelitovat. Vím, o čem mluvím. Je moc důležité mít se ráda, mít ráda lidi, radovat se i z malých věcí a být stále otevřená novým výzvám. A k těm negativním se stavět čelem a rozhodně jim neuhýbat.“ A takové je i životní krédo Dagmar Zichové.