Bolesti stáří

Podle autorky jsem tu už " přes čáru" a to nemluvím o mé sousedce, která minulý měsíc oslavila 90. let a je docela čilá, i když si občas také stěžuje na neduhy. Nic se nemá brát tak vážně, důležité je radovat se z toho, že ještě žijeme, i když s většími či menšími handikepy.

Z vašeho článku jsem na rozpacích a doufám, že je to nadsázka. Protože kdyby nebyla, bylo by to hodně smutné. Bolest nemusí být stálou průvodkyní stáří. A vy stará ani nejste.

Taky doufám, že jde tak trochu o nadsázku, protože jinak bych si ve svých 65 letech, po rakovině a se svými neduhy připadala fakt nepatřičně. Už si nebudu na nic stěžovat. Autorka už ale asi na íčku není, že?

Nemohu se vyjádřit k pocitům druhých lidí, protože je neprožívám. Celý život jsem vykonávala těžkou práci, domácnost, děti, stavba RD svépomocí, údržba domu, zahrady a stále dokola. Nic nebyl problém. Problémy (zdravotní) začaly až když děti odešly z domu a měla jsem čas na přemýšlení typu, "coby - kdyby". Následně jsem prodělala celou řadu operací a dnes, vím že je důležitá psychika a pohyb. Příští rok mi bude 70. Každé ráno cvičím, jezdím na koloběžce, starám se o, nemocného manžela, chod domácnosti, běžnou údržbu domu, zahradu a všechno co s ní souvisí, včetně stříhání živého plotu. Pravda, často je plevel rychlejší než já, ale má to svoji logiku, je mladý :-) Jsem zdravá, bez jakýchkoliv léků a stáří začnu očekávat asi tak kolem osmdesátky. Ale dnes už vím, že bez práce to určitě nebude. Přeji všem život bez bolesti, ta trocha úsilí za to určitě stojí.

Uf, už mě to rameno tolik nebolí... Lubuše má dnes svátek, nakoukne?

Mám kamarádku, která se mi ve svých 72 letech občas přijde vypovídat ze svých bolestí - jak tělesných tak psychických... Dříve mi chodívala povídat více o svých radostech... Já ji vždy pozorně naslouchám a na rozloučenou říkám - svěřená bolest - poloviční bolest, svěřená radost - dvojnásobná radost... A moje kamarádka mi vždy říká, skutečně jsem si ulevila - tak je to asi pravda...

Neco jsem podedila v genech, neco se na mne nalepilo, snazim se, bojuji.

Je mi 63 a prožívám téměř to samé. Zatím se s tím odmítám smířit, pravidelně chodím cvičit s trenérkou, plavu, dělám turistiku s pejskem, ale bohužel mě stále něco bolí - páteř, klouby, kyčle, ramena po operaci, žaludek od léků ... Nic nepomáhá. a bolest mě limituje. Psychika se tím zhoršuje. Přece jen jsem s tím tak brzy nepočítala, mám ještě spoustu plánů a nedovedu si představit trávit den jen s televizí a počítačem.

Článek tu už myslím byl jednou zveřejněn před několika lety. Pokud si vzpomínám, tak vyvolal velký rozruch. Na jednoho člověka mi to připadá příliš. Ale nedovolím si něco znevažovat, protože do druhého nevidím. Důležitá je psychika.

Řekla bych, že je to psáno s nadsázkou, 65 let, to jste ještě mladé děvče ... skoro. Jak je ta písnička ? Zařvi z plných plic, neříkej, že to nejde :-)