Předmluva:
Tento deník, který jsem si ponechala z otcovy pozůstalosti, jsem uchovávala doma téměř dvacet pět let. Občas jsem jej v takové nostalgické chvilce otevřela, probírala se zažloutlými stránkami, snažila se rozluštit text psaný vybledlým inkoustem, a vzpomínala. Zhruba před rokem jsem si uvědomila, že inkoust bledne stále více, a brzy už nebude znát, co vlastně deník obsahoval. Rozhodla jsem se text uchovat a s lupou v ruce jsem přesně slovo od slova začala deník přepisovat. Výsledek mě překvapil. Před sebou jsem měla příběh mladých kluků v době válečných událostí, jejichž odhodlání žít naplno i na pozadí války a nenechat se připravit o radosti mládí, mě dojímalo. Konečně jsem si to celé přečetla. Byl to opravdu příběh. Měl začátek, měl konec. Aktéry tohoto příběhu jsem znala, samozřejmě už jako starší seriozní pány. Jejich fotografie zdobily tátovo album a tak jsem se rozhodla doplnit psaný text autentickými fotografiemi. Takto upravenou verzi tištěnou na kvalitním papíru jsem rozmnožila pro další členy rodiny a doufám, že tátův odkaz (a moji práci) ocení i další generace.
Rozhodla jsem se o tyto vzpomínky podělit i s čtenáři i60. Dlouho jsem se nemohla rozhodnout, zda ponechat text v původním znění bez stylistických úprav, nebo ho přizpůsobit dnešnímu stylu. Přestože všichni, se kterými jsem tento problém konzultovala, doporučovali text přepsat, aby byl přístupnější, rozhodla jsem se zachovat původní mnohdy kostrbaté znění, bez úprav. Bylo to jednak z piety a jednak z přesvědčení, že úpravami by text ztratil na půvabu. A protože mám technické možnosti, o kterých by táta mohl jenom snít, rozhodla jsem se přidat k textu z youtube písničky, o kterých je tam řeč.
Takže- pokud máte rádi retro, přeneste se se mnou malé vesničky v okrese Náchod, do roku 1943, kde takto začíná náš příběh.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Vzal jsem si za úkol napsati deník o „Modrém kruhu“. Není to úkol zcela jednoduchý, neboť chci věrně vylíčit jeho počátky vzniku a pokračovati v něm po dobu jeho trvání, a pokud to budu moci vykonávat.
Doufám, že svému úkolu dostojím, a začínám psáti.
Mirek K., Petrovice 18. května 1943
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
V obsahu se ponejvíce budou vyskytovati osoby Modrého kruhu a sice:
Mirek K - zpívající hlas I., Olda S – zpívající hlas II. Pepa H - zpívající hlas III., Mireček zpívající hlas IV. Dále to budou prostě Mirek, Olda, Pepa, Mireček.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Tři kamarádi žijící ve vesnici Petrovice u Police nad Metují chodící věčně spolu, přišli na myšlenku, že by se mohli učit zpívat. Na myšlenku tu přišel Mirek K. Večery se již pomalu dlouží a my si tak ukrátíme dlouhou chvíli a příjemně se pobavíme. Tak se také stalo.
Začátkem října 1942 jsme měli první zkoušku v mládeneckém pokoji. Za první zkoušku jsme se naučili tango „ Chryzantémy krásné „ a potom jsme se učili slow-fox Josefa Stelibského„ Každý měl rád pohádky„ Olda zpíval melodiku (u tanga), a my jsme se potom pěkně přidali a již jsme měli tříhlasý sbor. U slow-foxu zpíval Mireček H slova a já s Oldou jsme po celou verzi statně dělali pa-pa-pa- atd. Tohle již bylo ovšem těžší, neboť nám to neladilo, nevycházelo, a tak to byly samé dohady, opravy a dohromady kde nic tu nic. Konečně jsme to dali trochu dohromady (ovšem to jsme si mysleli my, co by o tom soudil jiný, to je ve hvězdách) a začali jsme zpívat s nadějí, že budeme jednou konkurovat pražským „ Lišákům „. Také jsme se vzmohli na na vystoupení u známého barmana Oty Bartoše v nádražní restauraci.
Ohlásili jsme to chlapcům a dívkám, že Petrovští „Syčáci „ budou u Bartošů vystupovat, a také jo. O 8. hodině večerní se Syčáci přihrnou do restaurace, kde již byli očekáváni dívenkami a mládenci Petrovskými. Ti lidé, kteří nás tenkrát viděli, si jistě mysleli, že jsme utekli z Kosmonos.
Já byl ustrojen jako řídící: na nohách bílé plátěnky, dlouhé úzké kalhoty, bílou košili, místo kravaty tkaničku k botě a dlouhý zimník. Mireček H. jako hajný s rozbitými plátěnkami ověnčen všude samými fábory, na hlavě klobouk a v ruce hůl. Olda S. jako inženýr s brejlemi a motýlkem, atd. Takto ustrojeni jsme za ohromného tleskotu a smíchu vstoupili do zadního lokálu. Já jsem hned přednesl delší nesouvislou řeč, že jsme přišli s panem inženýrem vyměřovat lanovku na Petrovice, a hned jsme také začali (Mireček H) na lanovku vybírat. Když už jaksi zábava trochu vázla, bylo nám připomenuto, abychom zazpívali. My jsme se sice nechali trochu prosit, ale nakonec jsme přece jen začali.
Olda nasadil tón a již z našich úst plynulo krásné melodické tango. Jak bylo melodické se zeptejte těch, kdož tam byli. O druhé písničce se již nebudu rozepisovat, neboť bych se darmo u toho červenal. Když jsme tyto dvě písničky odzpívali, již nikdo nekřičel, abychom ještě zpívali, ale každý hned sháněl svůj kabát a dával „ dobrou noc“. Takto tedy dopadlo naše první vystoupení.
Pokračování příště