Můj muž miluje polévky. Hlavně ty vydatné, přesnídávkové.
V předvečer mého nástupu na třítýdenní pobyt v nemocnici jsem mu uvařila hrnec bramboračky. Jen co ji dojedl, stal se na pár dní dědečkem na plný úvazek. Své dva syny bez ženské pomoci nehlídal ani zamlada, ale vnoučata odmítnout nedokázal. S podmínkou, že budou po sobě umývat hrnky a všechno uklízet, protože on není babička.
Historky o způsobu jejich soužití mi urychlovaly hojení po druhé totální endoprotéze… Součástí jejich programu byla i návštěva u mě v nemocnici. Přinesli mi spoustu červeného ovoce, aby mi po operaci doplnili železo… Když jsem pak tchýni líčila, jak se pohádali o moji teplou večeři, a jak vyškrabovali knäckebrotem česnekovou pomazánku od snídaně, myslím, že jsem jí prodloužila život o pár let. Tak od srdce smát jsem ji snad nikdy neslyšela..
Klobásky na grilu, toasty a oblíbený fastfood. To byla jistota. Ale vrcholem dědova jídelníčku pro děti byla opět polévka. Ve spíži našel plechovku červených fazolí. Vysypal je do prázdného hrnce od bramboračky, přidal bílé fazole v tomatové omáčce a plechovku cizrny. Zalil to vodou a dochutil ostrým kořením. Na internetu se dozvěděl o možnosti zahustit polévku nastrouhaným bramborem. Další den přidal do ujedeného hrnce dvě hotové polévky ve skle. Čočkovou a gulášovou. A třetí den dršťkovou. Přidal koření, kečup a sušený česnek. Čerstvý se mu prý loupat nechtělo. Teď však byla polévka příliš hustá. A protože si ve své starostlivosti o můj krevní obraz vygoogloval, že nejúčinnější je „makové mléko“, zalil podle receptu mletý mák vodou, kterou pak naředil i svoji originální, železem obohacenou polévku. Jenže v těch letních vedrech ji děti odmítly. A já po návratu z nemocnice taky.
S výčitkami svědomí jsem tajně vylila zbytek chlapské polévky do záchodu, opřela berle o linku a uvařila čerstvou. Tentokrát pórkový krém s uzeným lososem…
Hezké vztahy ve zdraví i v nemoci vám přeje