Za ďábelským tajemstvím Sloupsko-šošůvských jeskyní v Moravském krasu

„O této jeskyni se mluvilo vždy s hrůzou,“ napsal o tomto místě významný moravský archeolog a speleolog 19. století Jindřich Wankel.

O špatné pověsti Sloupských jeskyní se mluví už v první knize, která o nich vznikla. Roku 1669 sepsal doktor Johannes Hertod z Todtenfeldu dílo s předlouhým názvem "Podzemní bič Moravy, kterým se všechny zvláštní a podivuhodné věci, které příroda v úrodném lůně této krajiny rozesela, obzvláště tedy v podzemí, a jeho účinky smrtící zajímavým způsobem zkoumají a proti nim opatření léčebná i ochranná se předkládají." Líčí zde mimo jiné svou návštěvu ve Sloupských jeskyních, která pro něj zřejmě znamenala značně traumatizující zážitek. Jeho místní průvodci mu to nijak neusnadnili, protože mu při ní vyprávěli jednu strašidelnou historku za druhou.

Díky Hertodovi se proto zachovalo i vyprávění o podivné smrti lichtenštejnského kameníka, kterého spustili do jedné z propastí v jeskyni, kde se tehdy těžily krápníky pro výzdobu zámecké zahrady. Když muže opět vytáhli, začal vyprávět o jezeru plném ryb a dalších divech, které dole spatřil, než však stačil domluvit, klesl mrtev k zemi. Nikdo tehdy nepochyboval o tom, že si pro něj přišel ďábel sídlící v jezeře.

Hertod se ve své knize také dušuje, že na vlastní oči spatřil obrovský kámen, kterým by na denním světle nikdo nepohnul, s nímž si však v podzemí hravě poradí i malé dítě. Nevynechává ani další div, který se do dnešních dob nezachoval: v jeskyni prý byl velký blok mramoru přitesaný tak, aby sloužil jako vodní nádrž. Kdo jej však vytvořil, o tom se nezmiňuje.

Krotitelé ďábla

Už Hertod také ve svém díle popisuje trámy vzepřené pod stropem některých jeskyň jako velmi starobylé. Uvádí také tvrzení svých průvodců, že kdysi jich bylo mnohem víc. Na rozdíl od zbytku líčení je však tentokrát velmi věcný – podle něj šlo o zbytky lešení sloužícího k vytahování krápníků z propastí.

Krápníky se v minulosti opravdu používaly při výzdobě zámeckých zahrad v romantickém stylu, proto Hertodův názor mnozí autoři přejímají dodnes. Má však některé slabiny: dochované trámy jsou vzepřené nad jícny propastí na značně nepřístupných místech, přestože z hlediska těžby krápníků by to bylo značně nevýhodné. Stav jeskyní také vypovídá o tom, že krápníky se těžily ve snadno přístupných místech horního patra, zatímco spodním se pro jejich špatnou pověst lidé odedávna vyhýbali.

Kdo tedy potřeboval právě na nejponuřejších a nejnebezpečnějších místech i tak dost ponurého a nebezpečného podzemí vybudovat jakési konstrukce?

Romantičtější autoři vzpomínají středověkou sektu stylitů (sloupníků), jejíž příslušníci dokazovali svou svatost tím, že trávili život na vrcholu vztyčených sloupů. Důkaz vidí nejen v názvu obce Sloup a v tom, že to odedávna bylo významné náboženské poutní místo, ale také v pověsti, podle které nedaleko jeskyně kdysi stála socha významného člena sekty sv. Simeona Stylita. Podle této hypotézy někteří příslušníci sekty pokládali život na vrcholu sloupu na světle a čerstvém vzduchu za trestuhodnou změkčilost a svou cestu ke svatosti proto urychlili tím, že si svá bidýlka zhotovili v temném podzemí nad ústími pekelných propastí. Skutečný světec přece ďáblu čelí přímo u jeho díry, aby se mu pekelník nemohl vyhnout...

Přesto tuto domněnku podporuje jen menšina badatelů. I když Hertod tvrdí, že trámů kdysi bylo mnohem víc než dnes, většina současných odborníků vidí jako důležité jejich umístění nad propastmi vedoucími do neprozkoumaných spodních pater podzemního systému. Teprve důkladná analýza materiálu by však mohla napovědět, kdo se to v minulosti spouštěl do míst, které tehdy všichni považovali za sídlo temných mocností.

Ale raději se přesvědčte sami.

Jan A. Novák