Lovy beze zbraní – tento titulek jsem si vypůjčila z jednoho pořadu, pokud se nepletu tehdy ještě Československé televize. Napadne mě vždy, když pozoruju zvířata, ale třeba i hmyz a nebo květiny v přírodě hledáčkem svého fotoaparátu.
Můj den začíná většinou tak kolem páté hodiny ranní. Mám ráda tuto denní dobu, kdy vycházející sluníčko probouzí přírodu a ptáci odzpívali sotva první písničky, kdy slunce stydlivě zlatí a laská zem. Nejdříve mé a Rexíkovy kroky vedou pod čapí hnízdo provést kontrolu. Pak se rozhoduji pro cíl naší procházky. Máme možnost si vybrat louky a nebo řeku.
A tak začíná mé ranní „dobrodružství“, mé lovy beze zbraní. Někdy se opravdu zadaří a já chytnu nejen dobré světlo, ale i dobrý záběr. A když mám opravdu nakloněné to své fotografické štěstí, tak je těch dobrých a použitelných záběrů i více než jeden – dva.
Čas čápů
Letošní jaro mělo dynamický nástup a vydrželo s dechem až do prvních letních dnů. Horko a sucho. Na komín staré pekárny přiletěl první čáp. Nestačil ani opravit hnízdo a už tu byla jeho partnerka, paní Čápová. Je úžasné pozorovat jejich dvoření, milostné hrátky, ale také společnou práci na opravě hnízda. Střídání se v sezení na hnízdě od snůšky prvního vajíčka. Krmení a starost o mláďata. Přes všechnu péči se jim letos vylíhla pouze dvě. Ale zato se mají čile k světu a rodiče by mohli být příkladem pro všechny ostatní.
Čas srnek a zajíců
V minulém roce se přes mikulovické louky začala stavět cesta, která má zcela samozřejmě pořádný skluz ve svém dokončení. V tuto dobu tady nikoho nepotkávám, a tak kráčím tiše, Rex pobíhá na vodítku a já se rozhlížím, pátrám po hřbetech pasoucích se srnek. Potkat tak lišku, která by se nechala pěkně vyfotit, to by bylo terno. Ale nedaří se.
V dálce skotačí parta ušáků, jsou to krasavci na dlouhých nohách. Někdy mám štěstí a srnky se pasou docela blízko a jindy jsou buď moc daleko a nebo se vůbec neukážou. Stane se, že si srnky nevšimnu a to mě upozorní můj věrný společník Rex. Zastaví se a upře svůj pohled na objekt, pak se podívá na mě a znovu na ten objekt. Srnka.
A v tom na spodní cestě zarachotí čtyřkolka. Někdy. Neznám horší zvuk, snad jen zvuk motorové pily, který rozřízne posvátné ranní ticho v přírodě. Srnka vyskočí a vyděšeně se dává na úprk. Její skoky jsou ladné, nejsou to skoky, ale přímo lety.
Čas lučních květů a motýlů
V ranním slunci se nad rozkvetlými lučními květinami třepotavě vznášejí motýlci všeho druhu, nejvíce je bělásků. V duchu je přemlouvám, prosím, škemrám, ať si sednou na osamocené stéblo, na vrcholek květu, aby ta fotka stála za to. Ale ony mají své hlavičky a sedají převážně tam, kde se fotografovat moc nedají.
Nad vodou poletují motýlice a torpéda – vážky. Jsou jako střely a opravdu je k odpočinku nepřemluvím.
Vše se v přírodě prolíná, žije pospolu a vedle sebe. Všechna ta krása kolem se nám nabízí a naší povinností je chránit přírodu, živou i neživou.
Nafotila jsem za letošní jaro spoustu fotek, vybrala jsem jich pro vás pěknou řádku, a pokud v mé fotoreportáži dojdete až na konec, jste hrdinové. A já vám děkuji za váš čas.