Zvířata a já: Jak se zbavit pocitu osamělosti

Eliško H. cítím Váš smutek. Pohřbila jsem dva manžely a vím, že to chce čas, aby bolest byla snesitelnější. Nejste sama a je dobře, že cítíte odpovědnost za zvířata, která jste k sobě připoutala a věřte v uzdravující sílu jejich přítomnosti a vděčnosti. Bude určitě lépe!

Po smrti muže se cítím velmi osamělá, hlavně proto, že bydlím v rekreační osadě a taky díky tomu, že mám jak pejska, tak kočičky a slepičky. Mám sice děti a hlídám vnučku, ale doma je prázdno. Bez pejska bych těžko přežila smrt manžela, ale zase nemohu kvůli němu a taky kočičkám nikam, nemám nikoho, kdo by je opatroval, když bych chtěla někam jet. Děti jsou daleko a ty, co jsou blízko, mají toho tolik, že sami nestíhají, navíc mají doma taky kočičky. Takže na jednu stranu bych si nedokázala život bez pejska představit, ale na druhou stranu nikam nemohu, nemohu nechat doma zvířátka o samotě. Chodila jsem taky na cvičák s pejskem, jezdila na kurzy esperanta mezi seniory, ale vždy jsem se vracela do prázdného domu, a to je pro mne nejhorší, ten prázdný domov.. Někdy jsem v pohodě, ale někdy je ten smutek tak silný, že bych nejraději ani nechtěla už být, na druhou stranu bych tady nechtěla opustit jak pejska , tak kočičky, protože by ztratili domov, a tak musím ty pocity samoty a opuštěnosti nějak zvládat.

Jani, hezký příběh, jste duše vnímavá.

Milá Jano, pan profesor byl možná vtipný, ale mýlil se. Už jsem zveřejnila mezi citáty jeden Václava Duška: „Moc slov nespočívá v tom, že je jich moc.“ :-)

Právě v těchto dnech bojuji sama ze sebou. Jedna rodina mi nabídla štěně. Dcera mé kamarádky, která je členkou týmu, starajícího se o týraná zvířata / množírny /, mne poprosila, zda bych si mohla vzít do dočasného pobytu některého z pejsků, kteří byli / 52/ o víkendu zachráněni z množírny v ubohém stavu...Jsem sama, schází mi Bertík, ALE, rozhodování je opravdu těžké. Poslala mi i fotky některých zabavených pejsků, je to bolestný pohled. Před lidmi, kteří tyto zachraňují, smekám...

Věro, připomínáte mi mého profesora češtiny. Když jsem život a dílo jeho nejoblíbenějšího klasika popsala několika větami poznamenal, že bude nejlepší, když po maturitě půjdu na poštu posílat telegramy.

Borku, Čikina je na titulní fotografii.

Aha, nedočetla jsem zbytek. Libore, sorry.

Libore, Čikina je přece na titulní fotce.

Jano, plně s vámi souhlasím. Občas není na škodu chvíle samoty, ale stálá už ubližuje. Bylo moc moudré vzít si pejska z útulku a udělat radost, třeba jen zvířátku, je moc pěkný pocit, nemám pravdu?